Kněz Josef Toufar patří mezi nejznámější oběti tažení československých komunistů proti katolické církvi. Během jednoho jeho kázání v obci Číhošť na Havlíčkobrodsku se v roce 1949 prý několikrát pohnul kříž v tamějším kostele, což vzbudilo pozornost jak poutníků, tak i propagandistických orgánů. Ty zázrak označily za podvod. Událost se stala záminkou k umučení kněze a k diskreditaci církve.
Před sedmdesáti lety byl utýrán Josef Toufar, stal se obětí komunistického tažení proti církvi
3 minuty
Před sedmdesáti lety byl utýrán Josef Toufar
„Uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku je náš Spasitel,“ končil Josef Toufar v neděli 11. prosince 1949 své kázání na téma Janova evangelia. Devatenáct věřících později dosvědčilo, že se po těchto slovech oltářní kříž několikrát pohnul ze strany na stranu a nakonec zůstal stát, ale pootočen ke kazatelně a předkloněn.
Sám Toufar si ale zázraku vůbec nevšiml, stál totiž ke kříži otočen zády. „Teprve druhý den ráno za ním přišel takový hromotluk, místní kovář Pospíšil, byl strašně rozrušený a zeptal se ho, zda ví, že se hýbal ten křížek. Toufar byl z toho zvláštně vykulený, protože když mu to kovář sděloval, byl dojatý a plakal,“ popisoval v rozhovoru pro Českou televizi publicista Miloš Doležal, který se výzkumu číhošťského zázraku věnuje dlouhodobě.
Toufarovi pak o pohybu kříže v následujících dnech referovali i dalších svědci. Událost se navíc postupně rozkřikla a do Číhoště se začali sjíždět poutníci nejprve z Vysočiny, později z celé republiky.
14 minut
Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (propagandistický dokument o Číhošťském zázraku)
Výslech skončil smrtí
Komunistická propaganda označila „číhošťský zázrak“ za podvod a součást údajného protistátního spiknutí katolické církve řízeného z Vatikánu. Vyšetřování případu dostala na starost Instruktážní skupina Státní bezpečnosti (StB).
Její členové Toufara v lednu 1950 zatkli a ve valdické věznici na Jičínsku se ho snažili přinutit k přiznání, že pohyb kříže zinscenoval. Farář vystavený krutému mučení se nejprve přiznal, jeho doznání ale nebylo zaznamenáno, i když se v té době důležité výslechy přesně evidovaly. Kněz poté své doznání odvolal s tím, že nemohl vydržet týrání.
3 minuty
Toufar: pieta v kostelích
Po pokračujícím vyslýchání, surovém bití pendrekem a mučení žízní se Toufar údajně přiznal k pedofilii a homosexualitě. Zkoumání Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v 90. letech ale pravdivost obvinění vyloučilo. Jazykoví experti podotkli, že Toufar nebyl autorem přiznání a pouze podepsal připravený text – v době podpisu mohl být papír třeba naprosto prázdný.
Výslechové metody tajné policie ovšem způsobily faráři smrt: ztýraný sedmačtyřicetiletý kněz zemřel před 70 lety, 25. února 1950, na následky prasklého žaludečního vředu v nemocnici v Praze, kam jej převezli.
Pochován byl do společného hrobu v pražských Ďáblicích pod jménem Josef Zoukal, příbuzným byla jeho smrt oznámena až v roce 1954.
K řádnému pohřbu došlo v roce 2015
Až mnoho let po smrti se Toufarovi dostalo úcty. V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k Toufarově blahořečení. V říjnu 2014 dostal Toufar in memoriam od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy I. stupně a v listopadu 2014 byly z hromadného hrobu v Ďáblicích vyzvednuty jeho pravděpodobné ostatky.
Forenzní genetici na základě analýzy DNA a genetických profilů koncem června 2015 prohlásili, že prokazatelně patří Toufarovi. V červenci 2015 pak byl umučený kněz pohřben v číhošťské farnosti, kterou před svou smrtí v roce 1950 naposledy spravoval.
O metodách, jimiž se pracovníci StB snažili kněze přinutit ke spolupráci, asi nejlépe svědčí výpověď lékaře Františka Mauera, učiněná v roce 1968: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“
Snahy o diskreditaci církve
Komunisté se rozhodli využít událostí okolo zázraku k diskreditaci církve, v níž spatřovali překážku na cestě ke kolektivizaci venkova. O údajném spiknutí nechal režim také natočit propagandistický film. StB v dokumentu představila údajný kladkostroj, s jehož pomocí měl kněz pohyb kříže ovládat. Jak se ale později ukázalo, žádný z mechanismů buď nemohl fungovat, nebo by byl na oltáři jasně viditelný. Dalším propagandistickým dílem podobného typu byla kniha Vladimíra Hodače Číhošťský zázrak.
Událost s údajně pohyblivým křížem v Číhošti se dodnes nepodařilo přesvědčivě vysvětlit. Případem se po roce 1989 obsáhle zabýval právě i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Ani ten ale nepřišel s jednoznačným vysvětlením.
„Můžeme se jenom dohadovat, zda akci dopředu nepřipravila státní moc, tedy zda nešlo o provokaci StB na objednávku KSČ. Víme však, komu celý případ Číhošť prospěl. Číhošť byla využita KSČ k zintenzivnění útoků proti katolické církvi, proti věřícím i proti Vatikánu,“ konstatovali autoři publikace ÚDV vydané v roce 2001.
StB využila kauzu k procesu s církevními představiteli. Krátce po Toufarovi byl zatčen Bohumil Vít Tajovský a zatčení nebo internace čekaly také většinu opatů a vyšších církevních hodnostářů v republice. Tajovský byl již v prosinci 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke 20 letům vězení. Režim v témže roce vyhostil papežského nuncia, přerušil diplomatické styky s Vatikánem a začala likvidace řeholních řádů.
Vedoucí vyšetřovatel odsouzen po změně režimu
Po roce 1989 byl za podíl na fyzickém týrání kněze Toufara odsouzen vedoucí tehdejší vyšetřovací skupiny StB zaměřené na číhošťský zázrak Ladislav Mácha. V listopadu 1999 sedmasedmdesátiletého expříslušníka StB pražský městský soud poslal s konečnou platností na dva roky do vězení. Trest si ale celý neodseděl. Zemřel v září 2018.
Literárně případ zpracoval mimo jiné Jan Zahradníček v básnické skladbě Znamení moci či Josef Škvorecký v románu Mirákl z roku 1972. V roce 2004 připomněl takzvaný číhošťský zázrak a tragický osud tamního kněze také televizní film režiséra Jaromíra Polišenského s názvem In nomine patris. Toufarův život včetně okolností zázraku zdokumentoval v roce 2012 Miloš Doležal v monografii Jako bychom dnes zemřít měli.
