„Stejně jako kluci a holky v Terezíně věříme, že naslouchání si, společenství, přátelství, dialog a mír jsou hodnoty, které nejsou naší společnosti vzdálené a které by neměly být ponižovány pod zájmy ekonomické.“ Tak vysvětlili studenti středních a vysokých škol, proč uspořádali na Strossmayerově náměstí v Praze setkání připomínající památku dětí vězněných za války v terezínském ghettu. Mezi stovkami účastníků byl i Jiří Brady, jehož sestra byla z Terezína transportována do Osvětimi, kde ji nacisté zavraždili. Její osud muž, jehož nevyznamenání prezidentem Milošem Zemanem pohoršilo část společnosti, učinil známým příběhem.
Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě. Po německé okupaci nacisté jeho rodiče kvůli židovskému původu zatkli a deportovali do koncentračního tábora. Oba byli zavražděni v Osvětimi.
Po zatčení rodičů žil mladý Jiří se svou o tři roky mladší sestrou Hanou nějakou dobu v rodině strýce Ludvíka, který zatčení unikl (nebyl Žid). V roce 1942 sourozence Němci deportovali do Terezína, odkud byli na podzim 1944 převezeni do Osvětimi. Tamní komise Bradyho při selekci vybrala na práci a poslala do pobočného tábora Gliwice, na závěr války se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti. Jeho sestra přišla o život v plynové komoře.
Hanin kufřík
Brady jako jediný rodinný přeživší v Evropě už nezůstal – a po převzetí moci v roce 1949 emigroval do Kanady, kde založil úspěšnou instalatérskou firmu a vypracoval se ve váženého podnikatele. Podílel se na pomoci krajanům emigrantům a po pádu komunistického režimu v Československu zorganizoval sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny. Významnou část svého života pak zasvětil tomu, aby předal svědectví o hrůzách holocaustu a nacistického válečného běsnění.
Angažuje se zejména v projektu „Hanin kufřík“, který světu připomíná osud jeho sestry. Hanino zavazadlo v roce 1999 doputovalo do muzea holocaustu v Tokiu a ředitelka muzea Fumiko Išiokaová začala pátrat po jeho historii, s Bradym se zkontaktovala za pomoci terezínského památníku a pražského Židovského muzea. Následně vznikla v Japonsku v roce 2001 putovní výstava o životním příběhu Hany Bradyové.
Později ji doprovodila také literární zpracování válečného osudu Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila od Karen Levineové. Kniha, která vypráví tragický příběh dvou moravských sourozenců, se dočkala překladu do pětatřiceti jazyků a za Bradyho pomoci z ní vzešla i divadelní hra. Brady o holocaustu přednáší právě kvůli Haninu kufříku, který bývá srovnáván s příběhem Anny Frankové.
„Člověk musí žít pro budoucnost, ale neznamená to, že zapomene minulost. Tou knihou Hana dává poselství milionům dětí,“ říká Brady. „Je úžasné zadostiučinění, že Hanina smrt pomohla učit děti vážit si demokracie, svobody, rodičů a sourozenců.“
Český chlad
Za svoji činnost Brady obdržel řadu vyznamenání, například v Kanadě nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod. Český Senát navrhl Bradyho na státní vyznamenání již v červnu 2013. V srpnu téhož roku ho nominovala i Poslanecká sněmovna, a to na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Návrh, kterému prezident Miloš Zeman nevyhověl, zákonodárci neúspěšně opakovali i v roce 2014 a Bradyho navrhli i letos.
„Jirku vždycky bolelo, že odezva v celém světě byla veliká a pozitivní – a jen jeho vlastní země o tento osud nemá tak velký zájem,“ říká jeho žena Tereza a s odkazem na licitace kolem masarykovského řádu dodává: „Všechno zlý je pro něco dobrý. A jestli tohle pomůže šíření příběhu Hanina kufříku, je to dobře.“
