Během těchto měsíců jsou Nejvyšším soudem rehabilitovány desítky lidí, kteří byli v druhé polovině šedesátých let zavíráni do vězení kvůli nošení dlouhých vlasů. Perzekuce takzvaných mániček se odehrávala v době relativní kulturní svobody, pro niž se vžilo sousloví „zlatá šedesátá“. Omluvu demokratického státu za dávná příkoří, která mnohdy osudově proměnila jejich životy, přijímají dnešní osmdesátníci se zadostiučiněním, a to i po desetiletích. Pro Reportéry ČT téma zpracoval David Vondráček.
Nejvyšší soud napravuje příkoří vůči máničkám. Za dlouhé vlasy čelily státním represím i násilí
Reportéři ČT: Máničky (zdroj: ČT24)
S represemi se v šedesátých letech setkal i bývalý český premiér Vladimír Špidla. Když byl v této dekádě zatčen bezpečnostními složkami, bylo mu osmnáct let. Vzpomíná, že si tehdy šel na Václavském náměstí vyzvednout gramofonovou desku. A dodává, že dlouhé vlasy mu v té době sahaly až na ramena.
„Typická mánička. Máma po mně chtěla, abych jí dal zprávu. Přešel jsem na druhou stranu ulice, protože tam byla telefonní budka, a zavolal jsem jí, že jdu domů. Otevřel jsem dveře budky, vylezl ven a tam mě sebrali dva chlapi v civilu,“ popsal expremiér.
Muži ho poté odvlekli na policejní stanici do Krakovské ulice, kde byl následně zmlácen a ostříhán. „Pro mě bylo nejdrsnější, že jsem musel sedět na židli, mít ruce na kolenou a přišel policista, který mě praštil pěstí do obličeje. Naříkal, že už má utlučenou ruku, ale naštěstí má rukavice. Řezali do mě tak, že by mě zabít mohli. Měl jsem pořádnou posttraumatickou poruchu. Pochopitelně jsem chodil na psychiatrii. Co si pamatuju, trvalo rok a půl, než jsem se z toho dostal ven,“ popsal Špidla.
Celá záležitost se odehrála 22. srpna 1969, kdy končil demokratický proces pražského jara a socialismus s lidskou tváří začínal být nahrazován normalizací, kdy padly představy o demokratizaci společnosti. Špidla byl přitom jedním z posledních, kteří byli kvůli dlouhým vlasům odchyceni a zbiti.
Normalizační moc poté začala koncem roku 1969 proti nekonformní mládeži měnit taktiku, máničky začala odsuzovat přímo politickými paragrafy, pokud byly spojeny s neoficiální kulturou či undergroundem.
Předtím v polovině šedesátých let však byly povoleny mimo jiné i studentské majálesy s krotkou satirou. Mladí lidé se tehdy mnohdy vymezovali vůči komunistickému režimu, nosili dlouhé vlasy a poslouchali hudbu, která se komunistům nelíbila.
Nesměli jsme snad nikam, řekl Hutka
Nejvyšší soud ve druhé polovině roku 2023 rehabilitoval po 57 letech čtrnáct mániček. Mezi nimi je například Martin Maryška, který byl v šedesátých letech kvůli dlouhým vlasům šestnáct měsíců za mřížemi, a také Miloš Turek, jemuž bylo v době represí šestnáct let. Jejich právníci usilují rovněž o odškodnění, které by bylo symbolické a v řádu tisíců korun.
Pro Turka znamenaly dlouhé vlasy v šedesátých letech sounáležitost se skupinou Rolling Stones, její hudbou a protest proti nesvobodě. „Protože to bylo všechno nalajnovaný, zaškatulkovaný. Co se vymykalo, tak bylo špatný,“ zdůvodnil Turek.
Státní represe se vůči němu projevily i tehdy, když byl v sedmnácti letech vyhozen ze střední školy kvůli neúčasti na socialistické brigádě a máničkovství.
Máničky v šedesátých letech přitom nebyly jen násilím stříhány a mláceny, někdy také pobývaly ve vazbách či kriminálech, jako tomu bylo v případě Turka nebo Maryšky. S represemi se setkal i hudebník a skladatel Jaroslav Hutka. „Když se naši vraceli z Německa, tak jsem jim šel naproti na nádraží. Otec musel zaplatit padesát korun pokuty za znečištění nádraží, protože my jsme nesměli ani do tramvaje, ani na nádraží, snad nikam,“ popsal.
Hromadné ostříhání vyvolalo protest
Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna podotkl, že Veřejná bezpečnost proti máničkám zakročila v srpnu 1966. Tehdy provedla akci, kdy ostříhala vlasaté mladíky, kteří se scházeli na schodech poblíž Národního muzea. Následně oznámila, že se to setkalo s pozitivní odezvou u veřejnosti.
Akce nicméně vyvolala protest. Podle Petra Blažka z Muzea paměti XX. století se 20. září 1966 na Staroměstském náměstí sešlo zhruba třicet protestujících, kteří byli postiženi represivní kampaní. „Šli jsme a ti lidé se na nás pomalu nabalovali. To bylo hlavně proti komunistům, policii a jejich přístupu. Podle toho se vykřikovala hesla: Vraťte nám vlasy,“ vysvětlil Turek. Zhruba polovina protestujících tehdy dostala nepodmíněné tresty, dodal Blažek.
Označení „mánička“ podle Denisy Kirschnerové, která je ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka, původně pochází z představení Spejbl versus Drákula. „V jednu chvíli tam Hurvínek s Máničkou coby květinové děti zpívají píseň Rety tety Margarety a obě postavičky jsou dlouhovlasé. Závěrem té písně říká pan Spejbl: Tak dost, přiznejte se, který z vás je Mánička!“ popsala.
