Natalja musela se svou rodinou utéct před válkou již podruhé – poprvé před osmi lety kvůli bojům na východě Ukrajiny a nyní, když Rusové začali s útoky na Oděsu. V Česku ale díky pomoci našla ubytování i práci. Stejné štěstí měl i Michael, který oslavil své osmnácté narozeniny v Ostravě a později si našel i práci v tamních hutích.
Natalja před válkou uprchla z Luhansku, pak z Oděsy. „Třesu se, když slyším sirény,“ říká
Události (zdroj: ČT24)
Natalija pracuje v dílně v Poděbradech, ještě před pár dny ale šila ve své vlastní v Oděse. „Moje poslání je šít. Nemůžu být dlouho bez šití. Když cítím úzkost nebo stres, musím pracovat, to mi pomáhá se uklidnit,“ vypráví.
Mluvit o svém životě na Ukrajině je pro ni těžké. Ztratila ho totiž už podruhé. Před osmi lety utekla před válkou na východě země. „Jediný rozdíl je v tom, že tehdy byly děti malé, teď už jsou trošku větší. Odjeli jsme z Luhansku 25. května 2014. Nepřála bych nikomu to, co jsem zažila já. Potřetí bych to už nezvládla,“ popisuje Natalija traumatický zážitek.
I proto v prvních dnech invaze odmítala opustit Ukrajinu. Jenže pak se z Oděsy stal jeden z hlavních cílů ruské armády. Její manžel musel zůstat. „Začalo přituhovat a víte, já neadekvátně reaguji na sirény, okamžitě se začnu třást, jak se pak ozve nějaký zvuk, rána, okamžitě jsem úzkostná. Takže pak jsem se asi během jedné hodiny rozhodla odejít,“ říká.
Těsně před útěkem našla na internetu inzerát. Eliška Dobiášová nabízela uprchlíkům práci a ubytování, Natálie odpověděla a vydala se k nejbližší hranici do Moldávie. Mezitím se v té době pro ni ještě úplně neznámá Češka snažila zajistit dopravu.
„V podstatě třeba pro šest lidí se nám podařilo sehnat odvoz. Ti lidé se mezi sebou vůbec neznají, neznám je ani já. Neznám toho, kdo mi zprostředkoval ty řidiče, neznám ty řidiče, ona opravdu vložila svůj život, ale nejen ten, ale hlavně svých dětí, úplně někomu cizímu,“ vypráví Dobiášová.
Tím ale Nataljin boj o nový život zatím neskončil. Během kontroly na maďarském přechodu předali celníci její dceři zvláštní dokument. Podle jejích slov bez žádosti. Jenže české úřady jí teď kvůli tomu nechtějí povolit pobyt v tuzemsku.
„Jsem z toho rozhořčená. Nikdo je neprosil o to, aby nám ten dokument dali,“ vysvětluje Natalija. „Na cizinecký policii mi bylo řečeno, že kdyby nešlo české vízum zařídit, tak by se musela vrátit zpátky do Maďarka nebo na Ukrajinu,“ dodává Dobiášová.
Osmnácté narozeniny oslavil už v Česku, nyní dostal práci v ostravské huti
Michael Guzov navštěvoval učiliště poblíž zakarpatského Mukačeva, osmnácté narozeniny už ale slavil v Ostravě. Před válkou tam utekl se svou matkou a sestrou.
„Na Ukrajině jsem se učil na stolaře a na obyčejného dělníka,“ vypráví Michael. Za týden už ale Michael nastoupí v ostravské huti jako pomocný dělník. „Budu tady pracovat šest měsíců a potom se vrátím na Ukrajinu, tam je můj rodný dům,“ dodává.
Na přijímacím pohovoru v huti byla i Michaelova matka Tamara. „Nabídli mi práci v kuchyni, taky mi nabídli, že bych mohla jít do kantýny, ale to už se musím naučit česky,“ říká.