V Aleji Českých exulantů nedaleko bojiště na Bílé hoře je od neděle k vidění Kříž smíření. Ceremoniál jeho odhalení se konal v den výročí bitvy z roku 1620. Autorem kříže je německý benediktýnský mnich a umělecký kovář Abraham Fischer. Odhalení předcházely ekumenické nešpory. Akci uspořádaly Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a bělohorský klášter benediktinek.
„Děkuji za tento úžasný projekt a skvělou spolupráci. To se podaří, jen když to opravdu všichni chtějí,“ vzkázal Fischer hostům slavnostního aktu prostřednictvím jedné z dominikánských sester.
Kříž tvoří dva ocelové a jeden titanový kříž. Dva zrezivělé symbolizují znesvářené strany, minulost, bolest a nesmíření. Třetí rameno je čisté a modré a odkazuje na smíření. Kříž má zároveň, pokud je položen na zemi, podobu zátarasu bránícího v cestě. Teprve, když je společným úsilím vztyčen a narovnán, stává se křížem a znamením smíření.
Podle předsedy Česko-německého fondu budoucnosti Tomáše Jelínka má kříž přispět k lepšímu vzájemnému pochopení mezi Čechy a Němci. „My jsme se rozhodli přispět s cílem, aby se podařilo zacelit rány, které pocházejí i ze vzdálenější minulosti. Mám naději, že tento kříž se stane symbolem mírové a přátelské sounáležitosti,“ řekl Jelínek.
Kříž má v současné době ve správě radnice Prahy 6, která ho dostane darem. Podle místostarosty Jana Laciny (STAN) bude jednat s Galerií hlavního města, jež se stará o sochy v Praze, zda jej převezme. Výrobu kříže platil fond, další peníze přidala radnice.
Vraždění věřících
O bitvě roku 1620 promluvil mimo jiné předseda Ekumenické rady církví Daniel Ženatý: „Neznáme jejich životní příběhy, jejich tváře si neumíme představit, a přesto se nás dotýká to, co se zde stalo také v neděli před čtyřmi staletími. Ještě dnes je ta událost palčivá. Je děsné, když člověk zabíjí člověka. Nadto, když ten, kdo se hlásí ke Kristu, zabije jako svého úhlavního nepřítele toho, kdo se hlásil k témuž Kristu.“
Bitva na bělohorské pláni u Prahy, po níž se dnes jmenuje pražská čtvrť Bílá Hora, měla před 400 lety poměrně malé ztráty, ale velké následky. Dlouhá léta se tato porážka českých nekatolických stavů od katolických armád vykládala jako symbol následného třistaletého útlaku a germanizace vedené panovnickým rodem Habsburků.
Podle některých historiků ale měla klady i doba pobělohorská. Například podle historika Josefa Pekaře byla bitva neštěstím, ať už by v ní zvítězil kdokoli. Odmítal však tezi o pobělohorském temnu. Historik Jan Rája napsal, že po třicetileté válce přišla kulturní obroda ve formě baroka, která zacelila mnohé rány. Rozmach nastal ve školství či v kultuře.
Po bitvě, která po stránce náboženské znamenala vítězství katolíků, odešla ze země velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon. Ze země byla donucena odejít řada osobností včetně Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské.
