Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku uznal ve čtvrtek stížnost, kterou na Česko podal muž zbavený svéprávnosti, který následně skončil proti své vůli v zařízení se speciálním režimem. Ačkoliv si na to opakovaně stěžoval, u soudu ani policie neuspěl. Nakonec se obrátil na soud při Radě Evropy, jenž dbá na dodržování Evropské úmluvy o lidských právech. Ten mu přiznal odškodné 15 tisíc eur (asi 400 tisíc korun) a dalších 8 tisíc eur na soudní náklady.
Jaroslava Červenku zbavil soud právní způsobilosti v roce 2005, a to bez jeho přítomnosti. Soud to vysvětloval tím, že muž trpí alkoholickou demencí a není s to vykonávat samostatně právní úkony.
Svou svéprávnost se opakovaně pokoušel získat zpět, ale neúspěšně. Byl naopak několikrát přijat do psychiatrické léčebny, kde strávil celkem 27 měsíců.
- Případu se bude podrobně věnovat pořad Týden v Justici, který na ČT24 začíná v neděli ve 22:30. Hostem bude právnička Jaroslava Červenky Zuzana Durajová. Řeč bude nejen o aktuální stížnosti ve Štrasburku, ale i o jiných sporech, které vede Liga lidských práv ohledně duševně nemocných.
Jeho bývalá opatrovnice ho navíc po dlouhých sporech poslala do ústavu Letiny, kde jsou umisťováni hlavně senioři s těžkou demencí. Prý k tomu využila lest a tvrdila, že ho bere do lázní kvůli poraněnému kolenu. O ústavu mluvil jako o těžkém vězení, kde strávil sedm a půl měsíce, k dispozici neměl ani mobil. Z léčebny mu pomohl až ombudsman a Liga lidských práv.
Tehdejší zákony umístění do ústavu bez soudního přezkumu umožňovaly
Proti svému umístění v domě se zvláštní péčí si Jaroslav Červenka opakovaně stěžoval jak u vedení ústavu, tak u policie či soudů, ale neúspěšně. Právnička Ligy lidských práv Zuzana Durajová dodala, že v tehdejší době legislativa umožňovala, aby opatrovník bez přezkoumávání soudem uzavřel smlouvu se zařízením o umístění do sociální péče.
Štrasburský soud teď konstatoval, že situaci poškozeného muže je nutné považovat za zbavení osobní svobody, i když s ním vyslovil souhlas opatrovník. Navíc bylo podle soudu nezákonné: neexistoval totiž žádný právní prostředek, který by mohl poškozený použít na svou obranu.
Aktuální česká právní úprava už podle Durajové problémy vytýkané soudem neobsahuje. „Člověk může být umístěn proti své vůli v sociálních službách jen tehdy, když jsou naplněna konkrétní kritéria,“ uvedla.
Musí být v nepříznivém zdravotním stavu a musí mu hrozit újma. Soud navíc přezkoumává, zda situaci nelze řešit nějakým způsobem, který tolik nezasáhne do jeho života.
Podle nového občanského zákoníku už nejde zbavit svéprávnosti
Velkou změnu přinesl v roce 2014 nový občanský zákoník. Do té doby bylo totiž možné člověka zcela zbavit svéprávnosti – tedy možnosti o sobě rozhodovat. A Česko patřilo v Evropě k zemím s nejvyšším podílem soudně stanovených nesvéprávných osob. Třeba sousední Německo zrušilo zbavení svéprávnosti už počátkem 90. let.
U nás k tomu došlo až o mnoho let později. Nový občanský zákoník však tuto možnost také zrušil. Soudy teď musí v každém konkrétním případu určit, do jaké míry má být člověk ve svém rozhodování omezen a proč.
U každého člověka také musí soudy pravidelně jeho stav přezkoumávat. Ze zákona lze svéprávnost omezit nejdéle na tři roky. Po uplynutí této doby omezení zaniká a svéprávnost se automaticky vrací do své (plné) původní podoby. Pokud se ale v průběhu této lhůty zahájí řízení o jeho prodloužení, prodlužuje se tříletá lhůta maximálně o rok.
Z občanského zákoníku také vyplývá, že musí každému – i při výrazném omezení svéprávnosti – zůstat právo samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života. To znamená, že třeba nákup potravin nebo vstupenek do kina si je každý schopen obstarat sám.
Soudy měly všechny případy do tří let znovu posoudit
Původně měly soudy znovu posoudit všechny případy omezení svéprávnosti, a to podle nového občanského zákoníku. Lhůtu na to měly tři roky, jenže nestíhají – ministerstvo spravedlnosti proto navrhlo její prodloužení na pět let. Ministr Robert Pelikán (ANO) to vysvětloval tím, že by jinak hrozilo, že by po uplynutí tříleté lhůty nabyly osoby plnou svéprávnost a nebyly by tak dostatečně chráněny. Zákon je teď ve sněmovně.
I za novou úpravu si však Česko vysloužilo kritiku. Výboru OSN pro práva lidí s postižením se nelíbí právě to, že občanský zákoník nadále umožňuje omezit způsobilost člověka k právním úkonům a svěřit postiženého pod částečné opatrovnictví. Výbor proto doporučuje zákoník novelizovat tak, aby byl plně v souladu s úmluvou OSN o právech osob s postižením a aby uznal plnou svéprávnost lidí se všemi typy handicapů.
O 11 tisíc lidí se starají jako veřejní opatrovníci obce
Soud v případě omezení svéprávnosti určí opatrovníka, který svému svěřenci pomáhá třeba s uzavíráním smluv, jednáním na úřadech, návštěvách lékaře a podobně. Pokud osoba s omezenou svéprávností přesto jedná sama, bude její jednání neplatné v těch případech, které jí samotné způsobí újmu.
- Mezi povinnosti opatrovníka patří například:
- -Dbát o zdravotní stav
- -Pomáhat s běžným hospodařením
- -Pomáhat se zajištěním života
- Opatrovník naopak nesmí rozhodovat:
- -O vzniku a zániku manželství
- -O rodičovských právech a povinnostech
- -O sepsání závěti nebo prohlášení o vydědění
Soud však nemusí přistoupit k omezení svéprávnosti, k dispozici má i mírnější formy: nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti nebo předběžná opatření.
V případě určení opatrovníka by mělo jít primárně o někoho příbuzného, další variantou je pak veřejné opatrovnictví. V takovém případě se o člověka stará obec, ve které člověk s omezenou svéprávností žije. Podle ministerstva vnitra se to týká asi 11 tisíc lidí.
Jenže zejména menší obce si stěžují, že agendu související s veřejným opatrovnictvím nestíhají. Od státu na to navíc nedostávaly příspěvek. Na příští rok ministerstvo financí vyčlenilo na tuto agendu 350 milionů, na jednoho opatrovance by tak měla obec dostávat paušálně 29 tisíc korun.
Nový občanský zákoník zavedl i „opačnou“ možnost, vedle omezení svéprávnosti totiž nezletilým přiznává právo získat svéprávnost. Pak o tom stejně jako v případě omezení rozhoduje soud. Ve většině případů je nutný souhlas rodičů, zákon ale počítá i s výjimkami, kdy lze svéprávnost přiznat i bez jejich souhlasu.
