Představitelé pětatřiceti zemí si v Helsinkách připomínají padesát let od třetí fáze Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Ta skončila podpisem závěrečného aktu nejvyššími představiteli 33 evropských států, USA a Kanady. Měl uvolnit napětí studené války. Konferenci předcházela několikaletá jednání mezi oběma znepřátelenými bloky vedenými USA a Sovětským svazem.
Zahraničněpolitický poradce prezidenta republiky Michael Žantovský uvádí, že cílem konference bylo prohloubení takzvaného „uvolnění“, omezit napětí mezi oběma bloky studené války a otevřít cestu pro určitý omezený prostor spolupráce. „Pro východní blok nesmírně důležité uznání linií hranic, které vzešly z druhé světové války,“ sděluje Žantovský.
Podle historika Petra Blažka šlo o významnou událost, jíž si ale konkrétní účastníci vykládali po svém. Moskva v něm viděla hlavně potvrzení své sféry vlivu ve střední a východní Evropě, Washington a západní státy si cenily zejména dohody o dodržování lidských práv.
Moskva prý nechtěla, aby součástí dohod o zmírnění napětí byla otázka lidských práv, takzvaný „třetí koš“, podle Blažka se tomu bránila „zuby nehty“. „Myslím, že (tehdejší americký ministr zahraničí) Henry Kissinger nakonec dokázal tuhle velmi důležitou oblast do jednání skutečně vtělit,“ říká historik.
Tím, že se komunističtí vůdci přihlásili k respektování lidských práv, poskytli vítanou munici novým opozičním skupinám typu Charty 77 nebo polské Solidarity, které začaly požadovat jejich skutečné dodržování. Lidská práva přestala být vnitřní věcí států, ale stala se prvkem mezinárodní bezpečnosti. „Řekl bych, že to také umožnilo vytvořit celkový rámec, v němž se odehrával kolaps Sovětského impéria na konci osmdesátých let a přechod k demokracii,“ říká historik.
O tehdejším konstatování univerzálního charakteru lidských práv mluví i Žantovský. „Zájem každé ze signatářských zemí o stav lidských práv v ostatních zemích Helsinského aktu není vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního státu a je legitimní aktivitou. To umožnilo zahraniční podporu ze Západu disidentským hnutím,“ sdělil.
Kontrast mezi podpisem a tvrzením Charty
Československo se podle Blažka pokoušelo podpisem dávat najevo, že v některých ohledech začíná být „přívětivou zemí“, zároveň ale přišla Charta 77 s velkou kritikou reálného stavu.
„Právě z tohoto kontrastu se dá vysvětlit ten obrovský nápor komunistické propagandy na počátku roku 1977, když se Charta objevila jako dokument ve všech velkých západních novinách, televizích a rozhlasu. Myslím, že pro režim to bylo velmi nemilé, protože se snažil fasádou dávat najevo, že se stav zlepšil. Samozřejmě ta podstata byla strašná,“ podotýká Blažek.
„Helsinky jsou zcela jednoznačně propojené se vznikem nových opozičních struktur,“ dodává Blažek. Moskva si tak myslela, že díky zmínkám o hranicích a nevměšování do vnitřních záležitostí „vyhrála“, nakonec se ale ukázalo, že to tak nebylo. „Skutečně se z toho stal velmi výrazný nástroj mezinárodní diplomacie a západní státy dostaly do rukou možnost kritizovat sovětský blok,“ dodává historik.
