Nedopřávejte u sebe místa hněvu, ale mírnosti; neboť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Takový vzkaz zanechal český král a římský císař Karel IV. v samém úvodu vlastního životopisu Vita Caroli svým následovníkům. „Varujte se špatného spolčování a špatných rad, protože se svatými budete svatí a se zkaženými zkažení,“ klade na srdce vládcům, kteří měli přijít po něm.
Doba pozdního středověku se od současných poměrů demokratického světa natolik liší, že není snadné najít odpověď na otázku, jak by se k problémům dneška stavěl Otec vlasti, od jehož narození právě uplynulo sedm set let.
Výrazným rysem dnešní české společnosti, který ji do jisté míry vymezuje vůči okolní Evropě, je navíc veřejně projevovaný odklon od křesťanství a církve, který nemá v historii českých zemí srovnání. Tedy téměř naprostý opak době, ve které Karel IV. žil a konal své dílo.
A přesto. Když v roce 2005 uspořádala Česká televize anketu o největší postavu českých dějin, zvítězil Karel IV. „Z Boží milosti král český a císař římský,“ těmito slovy sám sebe tituloval člověk, považovaný za největšího Čecha v Česku, v němž kostely a chrámy teď často zejí prázdnotou.
„Pýcha jest nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným, a proto nemá pyšný milosti u Boha ani u lidí. Zdrtí pak ji Bůh na konci, sesazuje mocné se stolice a pozdvihuje z prachu ponížené, aby seděli s knížaty a obdrželi stolici slávy,“ píše Karel IV. v úvodní stati svého životopisu Vita Caroli.
Zavřené kostely a středověk v nás
„To, co nazýváme duchovním paradigmatem středověku, úsilí o získání věčného života, to byl naprosto samozřejmý duchovní postoj. Nebyla to žádná někým nadiktovaná ideologie a těžko bychom v té době hledali nějakého ateistu dnešního typu, který by řekl, že je mu jedno, co bude po smrti, protože stejně nebude nic,“ uvedl v publicistickém pořadu ČT s názvem Náš Karel IV. historik Petr Kubín.
„Lidé byli tehdy přesvědčeni, že jak budou žít tady, tak bude vypadat jejich věčnost. A to je možná jeden z největších rozdílů mezi současností a dobou Karla IV.,“ srovnává Petr Kubín.
Martin Nodl, autor knihy Středověk v nás, zase poukazuje na to, jak zásadně se změnila krajina. Zemi pokryly plochy asfaltu a betonu, volný obzor přerušily nekonečné dráty elektrického vedení. „Kdyby se středověký člověk ocitl v našem světě, připadal by mu na první pohled cizí,“ píše Martin Nodl. „Nebylo by v něm nic, o co by se mohl opřít, vyjma kostelů. I ty by ale až na výjimky našel zavřené a nepřístupné.“
Historik Martin Nodl z Centra medievistických studií, zaměřeného právě na detailní bádání o středověku, se však navzdory těmto argumentům zabývá středověkem v nás. Tedy tím, co má člověk doby Karla IV. společného s člověkem dneška. A dokládá, že je toho překvapivě hodně.
„Pokud by se středověkému člověku podařilo najít společnou řeč s člověkem moderním, začal by pozvolna zjišťovat, že i přes šest či sedm století naplněných nástupem moderního státu a industrializací hospodářské výroby zůstalo v lidském uvažování a jednání mnoho z onoho zdánlivě zmizelého středověku,“ uvádí Martin Nodl.
Jako příklad předkládá problém péče o staré lidi, sirotky a vdovy, stejně jako například ekonomické nástroje, jakými jsou regulace cen a mezd. To vše má podle autora knihy Středověk v nás kořeny přinejmenším ve 13. a 14. století. „Se středověkým člověkem nás ale nespojují pouze obecné civilizační otázky, nýbrž i mentální výbava a každodenní uvažování,“ píše Martin Nodl.
Panovník na Hradě, kontinuita a společnost
A jestliže by dnes byl Karel IV. hlavou českého státu, byl by prvotřídním reprezentantem své země a jejích občanů. Takovým, jakého Česká republika a celá společnost nezbytně potřebuje, ale nemá. Přesvědčený je o tom historik, novinář, spisovatel a disident předlistopadového režimu Petr Placák.
V pořadu České televize Náš Karel IV. vzpomíná Petr Placák na jedno brzké ráno v roce 1988, kdy se v katedrále svatého Víta zúčastnil mše za otce Karla IV. krále Jana Lucemburského a za celý jeho rod. Všude kolem slídili tehdy příslušníci Státní bezpečnosti a na Pražském hradě zrovna bydlel prezident socialistického Československa, komunistický prominent Gustáv Husák.
„Když bylo po mši a vycházeli jsme ven, začali se zrovna sjíždět komunističtí papaláši do úřadů a byl to dokonalý kontrast k těm nařvaným rádoby vládcům, jejichž duchovní a kulturní rozměr byl opravdu minimální,“ vzpomíná Petr Placák.
Podle něj měla akce ohromný přesah tehdejší doby do minulosti. Petr Placák uvádí, že vědomí kontinuity je naprostý základ jakékoli kultury a fungování jakékoli společnosti. A komunisté se snažili tuto kontinuitu zpřetrhat.
„Proto když si připomínáme sedm set let od narození Karla IV., měli bychom si především připomenout, v čem spočívá reprezentace našeho státu. Panovníci bývali už od dětství vychováváni k tomu, jak zastupovat stát,“ připomíná Placák. „A právě umění reprezentace je věc, která v novodobé historii Čechům chybí.“
„Je zcela evidentní, že na Hradě je člověk, který se opravdu chová jako buran v tom nejhorším slova smyslu. Ještě horší ovšem je, že značná část společnosti to přijímá. Lidé si myslí, že o tu reprezentaci nejde, že to je jen taková věc navíc, ale to je omyl,“ říká Petr Placák. „Ta reprezentace má zpětný dopad na náš vnitřní život, na to, jací jsme, jak se chováme, a ovlivňuje to v negativním slova smyslu celou společnost.“
Rady moudré, odpovědi výstižné a pádné
Byl oblečen v počestný šat, stále zapnutý, bez jakékoli ozdoby, sahající po kolena. Tak vykreslili Karla IV. italští kronikáři otec a syn Villaniovi v roce 1355, kdy byl český král korunován na římského císaře. Ve svém popisu se podrobně věnovali také panovníkovu vystupování.
Zaznamenali, že když Karel IV. uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků, které pro své potěšení malým nožem jemně vyřezával. Při rukodílné práci naslouchal prosbám lidí, klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolostojících, jako by neposlouchal a nevěnoval slyšení pozornost.
Kronikáři nicméně postřehli, že slyšel a chápal výborně a málo slovy, ale výstižně odpovídal na otázky podle své vůle. Bez dlouhého rozmýšlení a porad dával hojnost moudrých odpovědí.
Jak by asi ve světle svědectví italských kronikářů vypadaly příspěvky a glosy Otce vlasti na Facebooku a Twitteru? Jisté je, že Karel IV. by se prostřednictvím internetu, sociálních sítí a světového tisku dokázal velmi dobře zorientovat. Přestože psané texty byly v jeho době psané převážně latinsky, ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu a češtinu.
„Těkavý pohled očí, ruční práce, audience udělované s plným porozuměním a pádné, předem uvážené odpovědi. A proto byli u něho hned tři zapisovatelé, aby se neporušil nebo nezměnil smysl,“ uvedli italští kronikáři. „Rozhodoval více sám než jeho rada, poněvadž jeho rozum předstihoval s bystře ovládanou úskočností mínění ostatních.“
Velkodušná politika s kejklířstvím a triky
Bystře ovládaná úskočnost. Politický pragmatismus. Vychytralost a mazanost, se kterou Karel IV. dosahoval při budování říše i prosazování českých zájmů v tehdejší Evropě svých cílů. To jsou rysy, které největšímu Čechovi historikové jednoznačně připisují, a je zřejmé, že bez takových vlastností by ani v dnešní domácí i světové politice neměl šanci.
„Nechci Karla IV. shazovat. Byl to opravdu výjimečný státník, výborný diplomat a taktik,“ popsala krále historička Eva Doležalová v pořadu Události, komentáře. „Toho, čeho dosáhl, by bez těchto schopností nedosáhl. Na druhou stranu to byl velmi pragmatický vládce. Dokázal pochopit, která situace už nemá řešení, a uměl ustoupit nebo přestat na své protivníky naléhat.“
V dnešní době, kdy veřejné mínění do značné míry ovládá promyšlený politický marketing, kampaně, reklama a propaganda je v souvislosti s přemítáním o Karlu IV. jako politikovi počátku 21. století vhodné připomenout, jak s informacemi pracoval on.
Historik Jiří Spěváček v knize Karel IV.: život a dílo píše, že jeho politický realismus měl mnoho forem. Podle Spěváčka se pohyboval od velkodušnosti, jež byla ve středověku jednou z hlavních vlastností knížat, až po výrazný politický cynismus.
„Nechceme-li použít poněkud drsnějšího výrazu pro politické kejklířství a triky, jen zdánlivě naivní a průhledné, o to však společensky účinnější,“ napsal Jiří Spěváček. Dodává ovšem, že panovník sahal k těmto prostředkům politické taktiky zpravidla jen v nezbytných případech, když vyčerpal všechny běžně užívané politické možnosti.
Tomáš Brolík v časopisu Respekt připomíná událost, kdy se Karel IV. spolu se svými spojenci přetahoval s německým rodem Wittelsbachů o Braniborsko. Tehdy se u dvora magdeburského arcibiskupa Oty objevil poutník tvrdící, že je Waldemar, braniborský markrabě zmizelý před třiceti lety. Kvůli výčitkám svědomí prý strávil poslední tři dekády poutí do Svaté země a teď se očištěn vrací.
„Byl to takřka určitě podvodník, nastrčený Karlem, Otou a dalším spojencem Rudolfem Saským,“ uvádí Tomáš Brolík. „Aby neuvěřitelné historce dodal váhu, dal Karel sestavit jakousi komisi, která měla Waldemarovu totožnost potvrdit. Což tato komise, pochopitelně zcela bez důkazů, obratem učinila. Vítězství nad Wittelsbachy nakonec nebylo úplné, ale stačilo odvrátit další možné ohrožení Karlovy moci.“
Budování státu s vizí Boží dokonalosti
„Zachovávejte přikázání svého Otce, která vám zvěstoval skrze syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, krále nebeského, jehož podobu a úřad zastáváte zde na zemi,“ píše Karel IV. v textu Vita Caroli.
A pokračuje: „Přikázání pak větší jest – ‚Miluj Pána Boha z celého srdce a z celé duše své a bližního, jako sebe samého.‘ Budete-li milovati Boha touto láskou, nebudete se strachovati pro něj položiti své duše a nebudete se báti těch, kteří sice mohou zabíti tělo, duše však zahubiti nedovedou.“
Vzhledem ke zbožnosti Karla IV. je nemyslitelné, že by také dnes jeho politická vize budování státu neměla kořeny v křesťanské víře. „Usiloval o to, aby státy, které řídil, fungovaly dokonale. Přitom věděl, že sám člověk je nedokonalý,“ uvedl v České televizi historik Petr Čornej. „A věděl tedy, že ani sebelepší panovník nemůže dosáhnout toho, aby společnost a stát fungovaly dokonale. Měly se však co nejvíce přiblížit dokonalosti věčného nebeského království.“
Otec vlasti byl tedy zbožný, tak jako v té době všichni. Historik Petr Kubín však k tomu dodává, že je obtížné měřit, co to ta zbožnost je. A to nejen ve středověku, ale také dnes. „Bible říká, že zbožnost je například starat se o vdovy a sirotky. Ale vnímal to takhle Karel IV.? Pro něj byla zbožnost také to, vykonávat svou funkci dobře,“ míní Petr Kubín.
A jak dnes vnímat slova největšího Čecha o lásce k bližním, mírnosti, která je silnější špatnosti, o trpělivosti porážející zlobu. Jak jim rozumět ve světle hromadně zpochybňovaného výroku Václava Havla o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí?
Historik, novinář a šéf projektu Paměť národa Mikuláš Kroupa k tomu říká: „Karel IV. svým životem v tomto duchu svědčil. Velká slova mají smysl, když se za nimi skrývají velké příběhy.“
