Když se v roce 1355 dotkla hlavy Karla IV. koruna římských císařů, rostl pro ni v berounských lesích už sedmým rokem nejokázalejší trezor Evropy: hrad Karlštejn. Ve zdejší kapli svatého Kříže ale nakonec vydržela sotva sedmdesát let.
Svatá říše římská, středověké Německo, nepředstavovala za vlády Karla IV. jen jednu z politických mocností starého kontinentu; sama sebe navíc pojímala jako dědice tradic starověkého římského impéria a především ochránce všech západních křesťanů. Úloha jejího panovníka (krále či císaře) tak měla významný náboženský rozměr.
Dobře si to uvědomoval také druhý Lucemburk na českém trůně, který navíc patřil i na poměry středověké společnosti mezi mimořádně zbožné vládce. Příkladem může být Nové Město, jež koncipoval jako náboženské centrum Evropy a vize „nového Jeruzaléma“ se promítla i do umístění novoměstských kostelů, které z ptačí perspektivy vytvářejí kříž se základnou na Vyšehradě.
Když papežský zástupce položil ve svatopetrské bazilice v roce 1355 na Karlovu hlavu císařskou korunu, učinil z něj nejvyšší světskou autoritu všech evropských křesťanů – a Karel IV. se rozhodl uctít posvátnou zlatou korunu nebývalým způsobem. Rok co rok ji vždy po Velikonocích vystavoval na Dobytčím trhu (dnešním novoměstském Karlově náměstí) spolu s ostatky světců, které sbíral po celém kontinentu, a jako trezor pro ni dal připravit opulentní kapli na hradě Karlštejn.
Hrad jako opulentní pokladnice
Vedle říšských klenotů v kapli našel bezpečný úkryt také „ostatkový kříž“. Nejvzácnější relikvie českého království v sobě ukrývala vzpomínku na ukřižování Ježíše Krista: trny z koruny, houbu, ze které se měl Kristus naposledy napít, svaté hřeby i úlomek z kříže, který vynesl na Golgotu. Dnes je ostatkový kříž součástí Svatovítského pokladu.
Pokladnici korunovačních klenotů panovník koncipoval jako nejposvátnější místo Svaté říše římské a aby její strážci ve svatých prostorách nepodléhali svodům, zakázal do velké věže vstup ženám; zde má také kořeny populární pověst o Karlštejnu coby hradu zapovězenému něžnému pohlaví.
Patnáct metrů dlouhou a devět metrů širokou kapli zdobí zlaté křížové klenby s kosmickými motivy. Obklad stěn tvoří leštěné polodrahokamy z Podkrušnohoří a především 129 deskových maleb světců, papežů a panovníků, které vytvořil císařův dvorní malíř Mistr Theodorik a které platí za vzorovou ukázku malířství vrcholné gotiky. Karlovo Nebeské vojsko připomínající ikonostas (oltář ortodoxních církví) navíc dává celé kapli v kombinaci se vzácnými materiály neobvyklý byzantský a orientální charakter.
Osmistěnnou zlatou korunu římských císařů přitom svatá karlštejnská klenotnice nestřežila nijak dlouho. Na příkaz Zikmunda Lucemburského opustily klenoty kapli svatého Kříže už na začátku husitských válek (1421), zamířily do Uher a následně do Norimberku. Protože byl posledním panovníkem Svaté říše římské Habsburk František II., vystavuje dnes říšskou korunu klenotnice vídeňského Hofburgu.
Podstatně delší útočiště nakonec našla ve zdech Karlštejna jiná koruna – ta Svatováclavská. Převézt ji sem nechal císařův syn Václav IV., a jednal tak v rozporu s vůlí svého otce, podle které měla spočívat v chrámu svatého Víta na lebce patrona českých zemí. Na Karlštejně klenoty českých králů nakonec vydržely až do Třicetileté války, kdy je Habsburkové nechali na více než 150 let převézt do Vídně – a teprve na sklonku 18. století se konečně vrátily na Pražský hrad.
Místo soukromého rozjímání
Kaple sv. Kříže ovšem není jediným výjimečným sakrálním místem populárního turistického cíle; nespravedlivě opomíjená je kaple svaté Kateřiny, místo vladařova soukromého rozjímání. Pokud kaple svatého Kříže představuje u Karla IV. gesto římského císaře, v případě svatokateřinské modlitebny se jedná spíše o projev úcty prostého věřícího.
Křesťanská mučednice byla císařovou ochránkyní už od rané dospělosti. Když ho po výchově ve Francii otec Jan Lucemburský povolal na tažení do Itálie (kralevici bylo čerstvých patnáct), zúčastnil se Karel IV. také bitvy o pevnost San Felice, k níž došlo právě na Kateřinin svátek. Panovník světici ve svém životopise Vita Caroli připsal svou záchranu – a povýšil ji na svou celoživotní ochránkyni.
