Před 70 lety měnová reforma připravila většinu obyvatel Československa o úspory. Tehdejší režim ji do poslední chvíle tajil. Po celé zemi vypukla víc než stovka protestů, největší se odehrály v Plzni. Demokratické zřízení, fungující instituce a zapojení Česka do globálních trhů jsou podle historika a ekonoma Radka Soběharta, který byl hostem Událostí, komentářů, nejlepší obranou proti tomu, aby se podobný radikální scénář opakoval.
Měnová reforma před 70 lety ožebračila lidi. Nic tak radikálního už se podle historika nemůže stát
Radek Soběhart o komunistické měnové reformě (zdroj: ČT24)
Ještě v pátek 29. května 1953 ujišťoval komunistický prezident Antonín Zápotocký, že československá měna je pevná a žádná reforma, že se nechystá. O den později předseda vlády Viliam Široký občanům v rozhlasu sdělil přesný opak. V ten den byl přijat zákon o měnové reformě a Široký občanům oznámil, že stávající bankovky a mince budou platit už jen do pondělí 1. června.
V neděli 31. května potom o reformě podrobně informovalo se všemi podrobnostmi Rudé právo. Dotkla se lidí, kteří měli nějaké úspory. Těch bylo mnoho, protože kvůli zásadním strukturálním změnám v ekonomice často nebylo výdělky za co utrácet.
Nové koruny se za staré vyměňovaly v poměru pět ku jedné. To však platilo pouze u částek do tří set starých korun v hotovosti. Vyšší částky byly směňovány v mnohem horším poměru 50:1. Vklady na spořitelních knížkách byly přepočteny podle své výše – do pěti tisíc korun v poměru pět ku jedné, nad padesát tisíc korun až 30:1 a vklady složené po 16. květnu 1953 v poměru 50:1. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, které jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945.
Rudé právo v době měnové reformy roku 1953
Byl to spíš státní bankrot, říká Soběhart
Podle Radka Soběharta by se nic tak radikálního už nemělo opakovat. Sám by nemluvil o měnové reformě, ale o státním bankrotu. „Byl důkazem nefungování centrálně plánované socialistické ekonomiky. Doufám, že demokratické zřízení, fungující instituce a naše zapojení do globálních trhů jsou nejlepší obranou proti tomu, aby nedošlo k tak násilné změně vlastnických práv jako tehdy v roce 1953,“ řekl v Událostech komentářích.
Před sedmdesáti lety se podle něj ukazovalo, že komunistická ekonomika nebyla schopna vyjít vstříc potřebám a představám vlastního obyvatelstva, zejména ve spotřebním zboží.
„Bylo to způsobeno několika důvody. Za prvé, ekonomika se stále více začala orientovat na těžký průmysl, na zbrojení a na odklon spotřebního průmyslu. Za druhé, byla to neschopnost centrálního systému vůbec nějakým způsobem identifikovat klíčové prvky, tržní mechanismus a takzvaný volný trh,“ vysvětlil.
Měnová reforma byla také jedním z důvodů vyloučení Československa z Mezinárodního měnového fondu. „Československu bylo ze strany Mezinárodního měnového fondu řečeno, že tímhle způsobem to nejde,“ připomenul historik.
„Úder proti spekulantským živlům“
Sovětský vliv byl velmi výrazný při přípravě měnové reformy i při jejím provedení. „Důkazem bylo i to, že nové bankovky se tiskly v Rusku. Za cestu, jakou se bude ubírat ekonomika, byl zvolen stalinský represivní systém, který pak byl u nás spojen se slovy kolektivizace, industrializace, politické procesy,“ dodal Soběhart.
Měnová reforma byla schválena na velmi tajných a interních jednáních už na podzim roku 1952. „Že to bylo oznámeno v sobotu odpoledne, byla jen strategie. Banky a obchody už byly zavřené a byla otázka, kdo a kde stihne utratit velké množství peněz. Jednou z možných cest bylo, že lidé kupovali alkohol v restauracích,“ popsal historik.
Peněžní reforma, kterou připravoval tým ekonomů vedený Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců, byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti „spekulantským živlům“ a vítězství pracujícího lidu. Když ale 1. června lidé poprvé na vlastní kůži pocítili její reálné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a stávky.
Události v regionech: 70 let od protestů proti měnové reformě (zdroj: ČT)
Vlna odporu
Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina), a dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejíž oken lidé vyhazovali obrazy a busty Stalina a Gottwalda. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje odehrávaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze.
Řada účastníků protestních akcí skončila ve vězení, pracovních táborech, nebo byla odsouzena k jiným trestům. K těm nejtvrdším patřilo nucené vystěhování. V červnu a červenci 1953 bylo například z Plzně vysídleno okolo dvou set rodin. „Státní bezpečnost, milice i armáda očekávaly nějaký odpor, ale nečekaly, že se tak stane právě v klíčových továrnách, jako třeba Škodovka Plzeň nebo právě ČKD v Praze,“ řekl Soběhart.
Největší dopad na společnost podle Radka Soběharta tkvěl v tom, že podlomilo motivaci k práci, spořit a schopnost starat se o sebe na dlouhou dobu. „Důkazem státního bankrotu bylo to, že stát nebo komunistická strana vzala lidem ekonomickou soběstačnost, podmanila si je a učinila z nich lidi závislé na státních příjmech a státních výplatách,“ uzavřel.