Uplynulo třicet let od úmrtí pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška – muže, který svou dlouholetou činností přispěl k pádu komunistického režimu v Československu. Mimo jiné se zasadil také o svatořečení Anežky České v listopadu 1989. Jaký byl v soukromí a jak prožíval poslední léta totalitního režimu? V rozhovoru pro ČT24 na něj vzpomíná jeho blízký spolupracovník a současný ředitel Strahovské knihovny P. Evermod Gejza Šidlovský.
Co bylo základním rysem osobnosti kardinála Františka Tomáška?
Přestože to byl vysoký církevní hodnostář, nikdy nepřestal být normálním člověkem, který dokázal projevovat své pocity a city. Za každých okolností se choval k ostatním lidem velice dobře a slušně.
Kdy jste začal s kardinálem Tomáškem spolupracovat?
Pro mě vše začalo, když jsem pracoval jako kostelník v katedrále sv. Víta. Myslím, že to bylo zhruba v roce 1984, a pan kardinál tehdy potřeboval ceremoniáře, tedy osobu, která řídí liturgické úkony při bohoslužbě, pro mši v kapli Arcibiskupského paláce. Tak jsem byl povolán já.
Následně se to opakovalo při jednom biřmování a od té doby jsem začal působit jako jeho ceremoniář nejenom v pražské katedrále, ale také při kardinálových cestách po republice na pontifikální akce, jako byly biřmování, svěcení, poutní mše a různé jiné příležitosti.
Kromě funkce ceremoniáře jste byl zčásti i jeho sekretářem…
Nebyl jsem sekretářem v tom pravém slova smyslu. Pracoval jsem na arcibiskupství jako archivář. Protože jsem však často dělal panu kardinálovi ceremoniáře, tak s tím bylo spojeno i to, že jsem v jistých chvílích a situacích zastoupil i pozici sekretáře, kterého ale pan kardinál oficiálně neměl.
Před jeho pracovnou v Arcibiskupském paláci seděl nejdříve minorita P. Roger Koleta, který nemohl ze zdravotních důvodů vykonávat duchovní službu, a po něm pak Mons. Vladimír Vyhlídka, který neměl státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Tito pánové uváděli k panu kardinálovi návštěvy, pomáhali s jeho korespondencí a podobně.
Fungování arcibiskupského úřadu v totalitní době
Co tvořilo kardinálův běžný den?
Pan kardinál vstával brzy ráno. Poté se odebral do arcibiskupské kaple, kde odsloužil mši svatou. Následovala snídaně v malé jídelně, načež se odebral do své kanceláře. Do oběda přijímal návštěvy a pak šel na oběd, který mu vařila řeholní sestra Petronila. Po něm byl na řadě krátký odpočinek a až do večera se znovu věnoval práci.
Mezitím samozřejmě bral do ruky breviář, což je soubor žalmů, biblických čtení a modliteb, z něhož se všichni duchovní modlí několikrát denně. Bylo zajímavé, že se ho nemodlil česky, ale italsky, aby nevyšel ze cviku v italském jazyku.
Jak fungovalo Arcibiskupství pražské v době totality?
Pan kardinál pracoval především ve své kanceláři. Na arcibiskupskou konzistoř, tedy takovou tu výkonnou část biskupství, přicházel zřídka. Když bylo potřeba, chodil za ním z konzistoře třeba generální vikář nebo kancléř. Když se ale slavil něčí svátek, tak pan kardinál vždy přišel osobně popřát, chvíli setrval, ale pak šel znovu pracovat. Byl stále v plné práci.
Ačkoli byla arcidiecéze tehdy rozlohou podstatně větší, než je dnes, tak nás na úřadě pracovalo jenom pár – snad do deseti lidí. Samozřejmě bez řidičů, uklízečky a vrátného.
František Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studénce. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci vstoupil do kněžského semináře. 5. července 1922 jej olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan vysvětil na kněze. Následně působil v několika farnostech a vyučoval náboženství.
Dne 14. října 1949 jej olomoucký arcibiskup Josef Matocha tajně vysvětil na biskupa. V červenci 1951 byl zatčen a poslán na nucené práce. Propuštěn byl o tři roky později. V březnu 1965 byl jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze.
Arcibiskupem pražským se stal kvůli nevoli komunistického režimu až v roce 1977. Papež Pavel VI. jej v té době také jmenoval kardinálem. Po pádu komunistického režimu ho ve funkci pražského arcibiskupa nahradil Miloslav Vlk. Zemřel 4. srpna 1992 ve věku 93 let.
Neúnavný bojovník za svobodu církve
Co prožíval pan kardinál při svém souboji s komunistickými představiteli?
Samozřejmě jsem neznal jeho vnitřní pocity, ale vím, že to neměl lehké. Mnohá jednání s představiteli státu pro něj byla jistým utrpením. A nejenom s nimi. Život mu komplikovali také mnozí – ale ne všichni – představitelé komunisty podporovaného sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Někdy se tak panu kardinálovi nepodařilo prosadit svůj názor a své požadavky.
Mohlo se to mnohdy jevit jako pověstný boj s větrnými mlýny, ale on to takto nebral. Pro něj bylo zásadní trvat na náboženské svobodě a uhájit nevměšování se státní moci do života církve. To samozřejmě naráželo na odpor představitelů komunistické moci. Je nasnadě, že i on mnohdy musel udělat nějaký ústupek, aby věci mohly fungovat.
Roku 1988 byli v Československu po mnoha letech vysvěceni noví biskupové. Jak se podařilo přimět stát, aby souhlasil?
Noví světící biskupové pražští Jan Lebeda a Antonín Liška byli jistě signál, že se něco mění a že komunistický tlak na katolickou církev povoluje. Byla to souhra jednání pana kardinála, politiky Svatého stolce a tehdejší celosvětové situace, co přivedlo soudruhy k tomu, aby povolili vysvětit dva nové biskupy.
Kardinál ve víru revoluce
12. listopadu 1989 byla za účasti poutníků a kardinála Tomáška v Římě svatořečena Anežka Česká. Jaká byla jeho role v této historické kanonizaci?
Významná role pana kardinála Tomáška v náboženském životě se projevila i v případě kanonizace blahoslavené Anežky České. Určitě by však nebyla možná bez pomoci české katolické emigrace v zahraničí. Velice pomohl také jeho osobní kontakt s papežem Janem Pavlem II. Měli mezi sebou velice přátelský vztah.
Z Říma jste se vrátili do probíhající sametové revoluce. Co jste prožívali?
Byly to bouřlivé časy. Nejvíce mi v paměti asi utkvěla tehdejší spontánnost věřících a jejich účast na bohoslužbách v katedrále, kdy lidé doslova viseli na kardinálových rtech při jeho promluvách. Bylo to něco zcela mimořádného, na co nelze zapomenout.
22. listopadu 1989 se kardinál Tomášek setkal s Miroslavem Štěpánem. Co vedlo k jedné z asi nezvláštnějších schůzek revoluce?
Nevzpomenu si, kdy se prvně setkali a zda se potkali vícekrát, ale byl jsem u jednoho setkáni na půdě Anežského kláštera. Ačkoli byl Miroslav Štěpán myslím výrazným odpůrcem církve, měl před panem kardinálem Tomáškem opravdu hodně velký respekt.
Jak jste prožívali prezidentskou volbu? A jaký byl vztah nového prezidenta a tehdejšího pražského arcibiskupa?
Po dlouhých letech první nekomunistická hlava státu byla pro nás pro všechny znamením svobody a obnovy. Pan kardinál sloužil děkovné Te Deum za novou hlavu státu, které bylo velkou událostí. Však bylo také první takové po více než čtyřiceti letech. Co se týče jejich vzájemného vztahu, tak je pojila velká úcta a respekt.
Co je podle vás životním odkazem kardinála Tomáška, který by mohl být inspirací i pro dnešní dobu?
Nehrát si na pána, pokorně pracovat a sloužit ze všech sil. Vzít své schopnosti a využít je pro druhého a pro správnou věc.
