Pro oceňovanou architektku Evu Jiřičnou je důležité mít úctu k historickým stavbám, ale také se nebát je přetvářet a přidávat prvky, které jsou užitečné pro naši dobu. Uvedla to v Interview ČT24, kde také vysvětlila svou fascinaci sklem, materiálem typickým pro její stavby, a vyjádřila důvěru v mladou generaci architektů. Česká architektura je podle ní na cestě k velkému úspěchu.
Jiřičná byla mezi oceněnými u příležitosti státního svátku 28. října, kdy od prezidenta Petra Pavla obdržela Řád Bílého lva. Za ocenění vyjádřila velkou vděčnost a zdůraznila, že si váží příležitostí, kterých se jí dostalo ve srovnání s předchozí generací, poznamenanou válkou a komunismem. „Je to obrovská pokora a také zodpovědnost,“ dodala.
Předávání cen se odehrávalo ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Jako architektka obdivuje stavitele minulosti, kteří dokázali bez počítačů a výkresů vytvořit úžasná díla, protože „měli talent a přirozenou inteligenci.“
Respekt k historii i odvaha bořit
„Mám obrovský respekt k historii,“ sdělila a doplnila, že to neznamená, že se všechno historické musí zachovat v takové podobě, v jaké to bylo postaveno. „Všechno v životě se mění,“ a i historické stavby je podle ní potřeba přenést do takového stavu, aby s nimi mohli dnešní lidé žít a také je financovat.
Při práci na přestavbách památek a historických budov se podle ní dá vžít do mysli toho, kdo stavbu navrhl, a najít červenou nit, která stavbu propojí se současností. Architekt pak může přidat prvky, které jsou použitelné pro naši dobu. Dodala, že někdy se ale stavby zbourat musí, přičemž je velkou související otázkou, co znamená stavbu zachovat.
V době, kdy byla Jiřičná studentkou, učila se, že životnost staveb má být 100 let; později slýchala o 50 letech a dnes se hovoří o životnosti 25 let. Podle ní neexistuje žádný recept na to, jak postavit stavbu, která bude oceňována i za stovky let. Ona sama takovou ambici nikdy neměla – „já jsem jen chtěla pracovat na věcech, co mě zajímají.“
Sklo a ocel
Pro stavby Evy Jiřičné jsou typické dva materiály – sklo a ocel. V rozhovoru vzpomínala na svou fascinaci sklem, kterou má od dětství, kdy si hrála se skleněnými kuličkami a obdivovala, jak lámou světlo. Její láska ke sklu se navíc upevnila poté, co se v roce 1959 zúčastnila šestitýdenního kurzu v rámci výstavy skla, navštívila sklárny a hovořila s umělci, kteří se sklem pracovali.
Když Jiřičná poprvé navrhla skleněné schodiště, byla to snaha využít vlastností skla a „dostat denní světlo tam, kde by jinak nebylo.“ Než se rozvinula technologie skla, která má dnes neobyčejné použití, musela v rámci bezpečnosti do skleněného schodiště zakomponovat také plexisklo.
Kov v kombinaci se sklem se využívá, jelikož se lépe doplňují. Například dřevo by podle ní sklu sebralo kouzlo.
Architekt musí naslouchat
„Obě strany musí dojít ke společnému rozhodnutí, které se bude líbit oběma stranám,“ tedy developerovi, který má svou představu, a architektovi, který představu uvádí v život. Architekt by podle Jiřičné měl klientovi naslouchat, i když občas jsou rozepře velké a v projektu nelze pokračovat. „Nejdřív by měl člověk studovat psychologii,“ zavtipkovala s nadsázkou.
Příkladem je zakázka od Steva Jobse, pro kterého měla Jiřičná postavit asi tři sta obchodů, ale odmítla s tím, že by se jednalo o velké množství práce, která by byla navíc jednotvárná. „Nechtěl v architektuře nic změnit,“ dodala.
Jiřičná v rozhovoru vyjádřila také velkou důvěru v mladou generaci českých architektů. „Myslím, že česká architektura je na cestě k velkému úspěchu,“ sdělila s tím, že sama má mezi nimi několik studentů, kteří jsou dnes úspěšnými architekty. „Jsou všichni vyzbrojeni tím, co my jsme neměli možnost se naučit,“ doplnila.
