Rozsáhlá kampaň i jednorázový ústavní zákon připravily cestu pro jedinečné hlasování o začlenění Česka do Evropské unie. „Pro“ se v roce 2003 vyslovilo 77,33 procenta voličů. Zároveň se v přístupové smlouvě země zavázala přijmout euro. Po dvaceti letech v Evropské unii se ale nepřesunula ani do „čekárny“ a neexistuje jasný plán na přijetí společné měny.
Dveře EU otevřeli Češi svým „ano“. Lákal je rybář i důchodkyně
„Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“. Tak zněla otázka pro dosud jediné celostátní referendum v historii České republiky. Konalo se 13. a 14. června 2003 a voliči v něm rozhodovali o vstupu země do Evropské unie.
Na tom, že mají Češi o vstupu do EU hlasovat v referendu, tehdy panovala shoda všech tehdejších hlavních politických stran. Aby se ale vůbec mohlo konat, musel být nejprve přijat jednorázový ústavní zákon – legislativa o obecném referendu totiž marně čeká na přijetí už od roku 1993. Cestu k referendu otevřel Senát, který v září 2002 navrhl ústavní zákon. Ten stanovil pravidla referenda o přistoupení země k Unii.
Normu následně 17. října 2002 schválila sněmovna – pro hlasovalo 180 ze 182 přítomných poslanců, proti nebyl nikdo. Přijetí zákona podpořili podle očekávání zástupci všech stran, tedy jak jednoznační zastánci členství země v EU, tak jeho odpůrci.
Senát jednomyslně návrh ústavního zákona schválil 14. listopadu 2002. Legislativa, která byla tehdy pátou přijatou změnou české ústavy, podpořilo všech 67 přítomných senátorů. Tehdejší prezident Václav Havel normu podepsal 29. listopadu a účinnosti nabyla 1. března 2003. Na jaře 2003 pak parlament k referendu ještě přijal prováděcí zákon, který podepsala už nová hlava státu Václav Klaus.
Kampaň za dvě stě milionů
Tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) představil 22. ledna 2003 na tiskové konferenci v Praze logo vybrané pro kampaň před červnovým referendem. Tvořil ho zlatý nápis ANO na modrém pozadí a poslední písmeno „O“ se skládalo z hvězdiček – podobně jako je tomu na vlajce Unie. Bývalý prezident Václav Havel vyzval 10. června na Václavském náměstí v Praze občany, aby spolu s ním řekli vstupu České republiky do Evropské unie „ano“.
V červnu 2003 se po celé republice objevily billboardy, které byly součástí celostátní kampaně. Server iDnes.cz připomněl, že hlasování předcházela také rozsáhlá kampaň v médiích. Reklamy se tehdy objevily v České televizi i na Nově. Portál Marketing & Media v roce 2003 napsal, že vláda na celou informační kampaň před referendem vyčlenila dvě stě milionů korun, z toho částka na reklamu v televizi, tisku a na billboardech činila sedmdesát milionů korun.
Z televize a billboardů Čechy do Unie lákali a vítali irský počítačový specialista, španělská řidička autobusu, finská manažerka, portugalský rybář, řecký kavárník nebo rakouská důchodkyně. Jak ale tehdy upozornil iDnes.cz, jediná autentická věc na těchto Evropanech byla jejich národnost – vše ostatní jen scénář.
Podpora napříč společností
Pravidla pro účast v referendu byla podobná jako v případě jiných voleb – tedy české občanství, dosažení dospělosti alespoň druhý den jeho konání a svéprávnost. Na rozdíl od voleb do sněmovny ale Češi žijící v zahraničí nemohli hlasovat na velvyslanectvích, museli se dostavit do České republiky.
Ke schválení vstupu do Evropské unie stačilo, aby byla pro alespoň nadpoloviční většina hlasujících. Přijatý zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii totiž nestanovil žádnou minimální hranici účasti voličů. Ve dvoudenním hlasování nakonec pro vstup Česka do Evropské unie hlasovalo 77,33 procenta voličů, proti jich bylo 22,67 procenta. Referenda se zúčastnilo 55,21 procenta voličů.
Jak se volilo v referendu o vstupu do EU (zdroj: ČT24)
Pro vstup hlasovali ve stejné míře mladí lidé i ti starší. „Velmi mě potěšila podpora osob starších šedesáti let, to je velký výsledek,“ komentoval tehdy výsledky Svoboda.
Příliš velké rozdíly nebyly ani podle vzdělanosti nebo v tom, kde voliči žili. Výjimky se nicméně objevily – například v jihočeských Županovicích bylo v červnu 2003 v referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii 75 procent hlasujících proti, což bylo nejvíc v celé republice. Opačný rekord zaznamenali v Dolních Těšicích na Přerovsku, kde pro vstup hlasovali všichni, kteří se referenda zúčastnili.
Výsledek tehdy přivítaly kromě lidovců i vládní ČSSD a Unie svobody-DEU, ale také opoziční ODS, která byla tehdy nicméně známá kritikou podoby evropské integrace. Komunisté naopak vstup do EU svým příznivcům nedoporučovali. „Jsem velmi hrdý, že jsem premiérem republiky, která má tak angažované občany, kteří využili svého práva a rozhodli se tak jasně a zřetelně,“ prohlásil v červnu 2003 tehdejší šéf vlády Vladimír Špidla (ČSSD).
Referenda se konala i v dalších zemích, které do EU vstoupily spolu s Českem 1. května 2004. Těmi byly Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Jedinou výjimkou z této vlny rozšíření Unie, kde se všelidové hlasování nekonalo, byl Kypr. V Estonsku a na Maltě nicméně byla referenda nezávazná. Právě v tomto ostrovním státě měl vstup do EU nejnižší podporu – pro se vyslovilo 53,65 procenta účastníků. Naopak v Litvě, na Slovensku a ve Slovinsku bylo pro kolem devadesáti procent hlasujících.
Cesta do Evropy
Cesta České republiky do EU ale začala už mnohem dříve, a to 23. ledna 1996, když premiér Václav Klaus (tehdy ODS) předal v Římě do rukou tehdejšího nejvyššího představitele EU, předsedy italské vlády Lamberta Diniho, českou žádost o členství v Unii.
13. prosince 1997 pak unijní summit v Lucemburku rozhodl zahájit v březnu 1998 vstupní proces s jedenácti kandidáty – včetně Česka. Poslední březnový den roku 1998 Česko spolu s Polskem, Maďarskem, Estonskem, Kyprem a Slovinskem zahájily rozhovory o vstupu do Unie. V polovině dubna 2003 na summitu EU v Athénách podepsali zástupci patnácti členských a deseti kandidátských zemí Unie, včetně tuzemska, smlouvu o přistoupení. Od tohoto data měla Česká republika pozorovatele mimo jiné v Evropském parlamentu či ve všech Radách ministrů.
Vstup do Evropské unie nakonec svým podpisem zpečetil opět Klaus – tentokrát už z pozice prezidenta. Jak on sám v referendu hlasoval, tento – paradoxně – známý kritik Evropské unie tehdy neprozradil. „Já bych vám řekl jedinou věc – že jsem hlasoval správně,“ uvedl tenkrát. Dnes už přiznává, že hlasoval proti. Navzdory svým osobním výhradám prý ale jinou cestu pro Česko v té době neviděl.
„Nebyli jsme v luxusní situaci Švýcarska, které bylo dlouhodobě stabilní evropskou zemí a nereagovalo na pád komunismu. My jsme byli bohužel v situaci oslabené postkomunistické země snažící se vrátit do Evropy ve smyslu, aby se stalo normální evropskou zemí, kterou kdysi bývalo. Tyto procesy byly ruku v ruce. Já jsem z toho nemohl vyklouznout,“ řekl Klaus při příležitosti 15. výročí vstupu Česka do EU v Interview ČT24.
Závazek k přijetí eura
Podpisem přístupové smlouvy k EU, s níž lidé vyjádřili souhlas v referendu, se Česká republika zavázala přijmout euro. V článku 4 aktu o přistoupení je novým členským zemím udělena dočasná výjimka na zavedení eura, což znamená závazek v budoucnu euro zavést. Tento závazek ale není časově přesně vymezený. Z deseti států, které do EU vstoupily společně s Českem v roce 2004, euro dosud nepřijaly Česko, Polsko a Maďarsko.
V původním dokumentu Strategie přistoupení České republiky k eurozóně tuzemská vláda stanovila jako nejbližší možný termín zavedení unijní měny období let 2009 až 2010. Termín ale nebyl naplněn a přijetí eura se tak posunulo do pozdějšího období. Národní plán zavedení eura v Česku z března 2007 pak směřoval k roku 2012, ale konkrétní datum nestanovil, stejně jako žádný termín nezmínila ani aktualizovaná verze plánu z listopadu 2007.
Předstupněm při zavádění eura je vstup do takzvaného Evropského mechanismu směnných kurzů ERM II, kterému se říká také „čekárna“ na členství v eurozóně a bankovní unii. Pravidla tohoto mechanismu schválil v prosinci 1996 summit Evropské rady v irském Dublinu a fungovat začal 1. ledna 1999 současně se vznikem eurozóny. Země usilující o zavedení eura musí před jeho přijetím dva roky udržovat kurz domácí měny k euru v povoleném fluktuačním pásmu od stanoveného středního kurzu. Od něj se smí odchýlit o nejvýše patnáct procent oběma směry a během dvouletého období nesmí národní měna vůči euru oslabit.
Pro vstup do eurozóny musí země splnit celkem čtyři takzvaná maastrichtská kritéria. Růst cen v zemi nesmí překročit o víc než 1,5procentního bodu průměrnou inflaci tří zemí eurozóny s nejnižším růstem cen, úroková míra pak nesmí být o více než dva procentní body nad průměrem tří zemí eurozóny s nejnižší inflací. Další kritérium stanovuje maximální míru rozpočtového deficitu na tři procenta hrubého domácího produktu a maximální míru zadlužení na šedesát procent HDP. Poslední pak vyžaduje zmíněné dvouleté členství v evropském mechanismu směnných kurzů ERM II.
Tato pravidla a postihy za jejich nedodržování stanoví Pakt stability a růstu z roku 1997. Brusel ovšem v roce 2020 platnost paktu pozastavil kvůli hospodářským dopadům pandemie covidu-19. Jeho znovunaplňování odložila později i ruská agrese na Ukrajině, nyní EU chystá reformu pravidel.
Po dvaceti letech bez konkrétního plánu
Současná vláda Petra Fialy (ODS) v aktualizovaném programovém prohlášení nově zařadila slib, že prověří rizika a přínosy vstupu Česka do evropského mechanismu směnných kurzů. K přijetí eura nebo stanovení termínu tohoto kroku se ale kabinet nadále nehlásí. V Česku v poslední době rozpoutal debatu o zavedení eura prezident Petr Pavel v novoročním projevu, kde uvedl, že po letech by se měly začít činit konkrétní kroky, které Česko dovedou k naplnění závazku přijetí společné evropské měny. Hlava státu za to sklidila pozitivní i kritické ohlasy.
Euro je jedinou měnou v zemích Evropské měnové unie (EMU), která vznikla na základě Smlouvy o EU 1. ledna 1999, od 1. března roku 2002. Aktuálně EMU čítá dvacet členů a euro používá 344 milionů občanů Evropské unie. Euro používají i Kosovo, Černá Hora a na základě smluv s EU také Andorra, Monako, Vatikán a San Marino.
Legislativní závazky
Česká republika na sebe vstupem do Evropské unie převzala i další závazky – zejména legislativní. Smlouva o Evropské unii totiž členským státům ukládá povinnost činit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků vyplývajících ze smluv nebo aktů orgánů Unie.
Zpráva vlády o přejímání legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za rok 2016 připomíná, že legislativní závazky spočívají v řádné a včasné implementaci unijního práva EU do vnitrostátního právního řádu – pokud to jeho povaha vyžaduje. Implementace a její monitoring jsou pak prováděny rozdílným způsobem podle toho, o jaký druh právního aktu EU se jedná.
Oficiální portál Evropské unie Europa.eu vysvětluje, že Unie cíle stanovené ve svých smlouvách naplňuje pomocí několika druhů právních aktů – ty mají různou právní závaznost a také působnost.
Nařízení: Je právně závazné. Platí v celém svém rozsahu v celé EU. Příkladem je nařízení o společném přístupu k poplatkům za roaming.
Směrnice: Je právní akt stanovující cíl, který musejí všechny země EU splnit. Je však na jednotlivých zemích, jak jich dosáhnou a jak formulují příslušné vnitrostátní zákony. Příkladem je směrnice EU o plastech na jedno použití.
Rozhodnutí: Je závazné pro všechny, kterým je určeno (například pro členský stát nebo určitou obchodní společnost), a je přímo použitelné. Příkladem je rozhodnutí o umožnění zemi přijmout euro.
Doporučení: Není závazné. Jeho prostřednictvím mohou orgány EU dát najevo svůj názor a navrhnout určité kroky, aniž by z nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, komu je určeno.
Stanovisko: Není právně závazné. Jeho prostřednictvím se orgán EU může vyjádřit k určité otázce nezávazným způsobem, aniž by zakládal zákonnou povinnost pro toho, komu je určeno.
ZDROJ: Europa.eu