Přesně před dvaceti lety se v Poslanecké sněmovně začal projednávat historicky první senátní návrh zákona. Hned tato první předloha prošla až do sbírky zákonů a postupně následovala další více než stovka návrhů. Z nich legislativní proces úspěšně dokončila jen třetina, některé zákony ale byly a jsou pro českou společnost naprosto zásadní.
„Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, páni ministři, dámy a pánové. Předstupuji před vás jako první senátor s první zákonodárnou iniciativou Senátu Parlamentu České republiky.“ Právě tak začal svou řeč v Poslanecké sněmovně přesně před 20 lety tehdejší místopředseda Senátu Vladimír Zeman z Unie svobody. Psal se 26. únor 1998 a poslanci začali projednávat vůbec první senátní návrh zákona.
Zmíněná předloha nebyla nějak zvlášť přitažlivá. Novela zákona o požární ochraně zaváděla sociální kompenzace pro vysloužilé hasiče a vláda ji ani nepodpořila. I přesto byl ale návrh nakonec schválen a senátoři tak se svojí předlohou mohli slavit hned napoprvé.
„Rozbíhali jsme se, v prosinci 1996 jsme poprvé zasedali a uvedli jsme Senát v život. My jsme se to také museli učit, přišli jsme do Senátu a bylo nás 81 a těch zkušených matadorů tam bylo kolem pěti, maximálně deset,“ říká Přemysl Sobotka (ODS), bývalý předseda (2004–2010) a místopředseda (2010–2016) Senátu.
„Museli jsme se to naučit, to není tak jednoduché začít tvořit zákon. Vymyslet zákon pro zákon umí kdekdo, ale vymyslet dobrý zákon je samozřejmě strašně složité a je na to potřeba řada odborníků,“ dodává.
Ospalý začátek, potom rostoucí chuť
Přestože byl Senát zakotven v české Ústavě již od jejího přijetí v roce 1992, první volby do horní parlamentní komory se konaly až v roce 1996. A trvalo další rok, než senátoři využili svého práva a do Poslanecké sněmovny předložili vlastní návrh zákona.
V Senátu může proces vzniku návrhu zákona iniciovat senátor, výbor nebo komise. Když se na něm shodne komora jako celek, posílá se předloha do Poslanecké sněmovny, kde teprve začíná samotný proces projednávání zákona. Sem jich tímto způsobem doputovalo během dvou desetiletí celkem 130. Celým legislativním procesem nakonec úspěšně prošlo a až do sbírky zákonů se dostalo 41 senátních předpisů.
Legislativní aktivita senátorů zpočátku sice nebyla nijak vysoká a napříč roky navíc kolísala, postupně ale chuť senátorů využívat svoji zákonodárnou pravomoc narůstala. Rekordním byl rok 2012, kdy se do Poslanecké sněmovny dostalo celkem 13 senátních návrhů zákonů. Z hlediska přijetí zákonů byl pak nejúspěšnější rok 2010, kdy legislativní proces úspěšně dokončilo 7 senátních předloh.
Méně zákonů, ale o to důležitějších
Vedle Senátu mají právo zákonodárné iniciativy v Česku také poslanci, vláda a kraje. Smyslem Senátu nikdy nebylo předkládat velké množství zákonů a za vládou či poslanci v tomto ohledu horní parlamentní komora značně zaostává. I přesto ale senátoři během 20 let sepsali hned několik významných zákonů.
Hned třetí senátní předloha, která se dostala až do sbírky zákonů, byl zákon o svobodném přístupu k informacím. Populární „stošestka“ dala od začátku roku 2000 všem občanům právo na to, aby jim státní a územněsprávní orgány i některé další instituce poskytly informace, jimiž disponují.
Spoluautor zákona Oldřich Kužílek ho v době jeho vzniku považoval za velký krok směrem k západním demokraciím: „Obrací základní poměr občan–stát. Uvádí jednoznačně, že stát patří občanovi, protože říká, že informace, které stát má, primárně náležejí občanovi.“ Zákon se během let stal oblíbeným nástrojem nejenom novinářů a občanských aktivistů, ale právě i běžných občanů.
Dalším zásadním senátním počinem byl ústavní zákon o referendu, ve kterém občané mohli v roce 2003 rozhodnout o vstupu České republiky do Evropské unie. Po několika neúspěšných návrzích zákona, které vzešly z vlády i Senátu, nezbývalo na podzim roku 2002 pro přijetí referenda už moc času.
Návrh zákona ze Senátu odešel nakonec až v září, Poslanecká sněmovna ho projednala ve třech čteních za pouhých 10 dní a prezident Václav Havel zákon podepsal už na konci listopadu. Senátoři si tak mohli gratulovat, že z jejich pera vzešel jeden z nejvýznamnějších zákonů české polistopadové éry.
Senátorské vyrovnání se s minulostí
Významným milníkem byl i návrh zákona o zpřístupnění svazků komunistické Státní bezpečnosti. Předchozí zákonná úprava otevřela pouze menší část zachované svazkové agendy StB a přístup k ní navíc zůstal velmi omezený.
Teprve senátní zákon zpřístupnil pro veřejnost většinu dokumentů StB. Přijetí zákona pozitivně hodnotila například tehdejší místopředsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová: „Já jsem přesvědčena, že by to mohlo pomoct k ozdravění.“
Senátoři si vzali téma vyrovnání se s minulostí za své i v dalších případech. V roce 2008 předložili do Poslanecké sněmovny novelu zákona, která zajišťovala obětem okupace Československa z roku 1968 řádné odškodnění.
V další novele pak Senát například zmírnil podmínky pro odškodnění potomků českých občanů, kteří přišli za války o nemovitosti na Podkarpatské Rusi. Nárok na odškodnění díky tomu získalo více lidí.
V poslední době pak mezi senátními návrhy zákonů nejvíce rozruchu vyvolala úprava sváteční otevírací doby velkých obchodů. Senátoři v ní vyjmenovali celkem osm státních svátků, během kterých nesmí mít velké obchody vůbec otevřeno.
Horní komora tak vyšla vstříc odborům, které chtěly opatřením umožnit zaměstnancům strávit svátky v rodinném kruhu. Podle prezidenta Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého se ovšem jedná o „zbytečnou, umělou a diskriminační regulaci“.
