Pomáhat ve svém volném čase ostatním se v tuzemsku stává stále častějším „koníčkem“. Nová rozsáhlá zpráva popisuje, jak taková (dobro)činnost pomáhá.
Češi a Češky v minulém roce odpracovali bez nároku na odměnu pro osoby mimo svoji domácnost a rodinu, pro zranitelné skupiny a pro přírodu celkem asi 95 tisíc plných úvazků, které měly dohromady hodnotu přes 34 miliard korun. Spočítali to sociologové z agentury STEM pro studii Index solidarity. Nějakou měrou se podle nich v minulém roce do pomáhání bez nároku na odměnu zapojil každý třetí dospělý.
Asi polovinu tohoto objemu dobrovolné pomoci Češi poskytli v rámci organizací, které snahy koordinují, případně v rámci nějakých komunit. Podobně velký objem pak spadá na neformální a mnohem hůř popsatelnou pomoc lidem nebo přírodě v okolí. „Nejčastějším koordinátorem organizovaného dobrovolnictví jsou neziskové organizace, které zprostředkovaly dobrovolnickou práci v hodnotě asi deseti miliard. Nejčastěji šlo o práci pro zájmové organizace a sportovní kluby,“ uvádí studie.
Tahounem dárcovství jsou v tuzemsku fyzické osoby. Za rok darují téměř patnáct miliard, firmy přispějí necelou polovinou této sumy – přibližně šesti miliardami. Celkový objem dárcovství tak podle výzkumu aktuálně v Česku přesahuje dvacet miliard korun, což odpovídá asi 0,3 procenta HDP.
Výzkumníci uvádějí, že nějaký finanční dar poskytla během roku téměř polovina dospělých – převažuje pomoc jednorázová, spontánní. Pravidelně, například trvalým příkazem, přispívá více než pětina lidí.
Lidé pomáhají rádi
Dobrovolnictví je v Česku v současné době už zcela běžnou zkušeností. Za poslední čtyři týdny dobrovolnicky pomáhala asi čtvrtina oslovených dospělých.
V rámci dobrovolnictví pro neziskové organizace se lidé nejčastěji angažují pro už zmíněné zájmové organizace a sportovní kluby, ale také u dobrovolných hasičů. Vedle neziskových organizací jsou důležitou složkou organizovaného dobrovolnictví v tuzemsku také neformální, například sousedské komunity.
Mezi činnostmi, které organizovaní dobrovolníci vykonávají, jsou nejčastější manuální práce a údržba. Další v pořadí jsou z hlediska častosti různé koordinačně-organizační aktivity a také přímá práce s klienty. Co se přímé neorganizované pomoci týče, lidé typicky pomáhají ve svém sousedství, například s hlídáním dětí nebo venčením psa, také uklízejí veřejný prostor nebo nakoupí seniorům.
Překračování sociálních bublin
Proč vlastně Češi tolik pomáhají? Ředitel výzkumu STEM Jaromír Mazák na to nemá úplně jednoznačnou odpověď. „Češi jsou velmi akceschopní. Viděli jsme to během války na Ukrajině, ale také třeba během covidu nebo tornáda na Moravě, případně u povodní.“
Je to podle něj zajímavý paradox, protože Češi jsou známí tím, že mají velmi nízkou mezilidskou důvěru, v Evropské unii patří dokonce k těm úplně nejnižším. „Říkáme sice, že ostatním lidem nelze moc důvěřovat, ale pod touhle skořápkou nedůvěry jsou lidé připravení pomáhat, když se něco opravdu stane.“
To je podle něj velmi důležité, protože pomáhající při tom překračují hranice svých sociálních bublin. „Momenty, kdy si pomáháme, důvěru naopak upevňují a mohou pomoci tomu, jak jako společnost fungujeme,“ doplňuje Mazák.
Může se zdát, že do klasického dobrovolnictví se Češi příliš nezapojují, například ve srovnání s Američany, kde je to zcela běžná součást života většiny lidí. To je ale podle Mazáka poněkud zavádějící pohled. Zajímavé totiž je, uvádí vědec, že významná část lidí pomáhá v jedné organizaci velmi dlouhodobě, často přes deset let, a pomoc jiným je tedy pro ně zásadní částí jejich života.
Dobrovolnictví se roky věnuje například Eva Vlachová, která nyní pomáhá, spolu s dalšími 77 lidmi, v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Klienti důvěru v dobrovolníky mají a rádi se jim otevírají, popsala Vlachová. „Je to skutečně otázka dvou tří setkání,“ dodala.
