Evropský soud pro lidská práva (ECHR) ve Štrasburku přiřkl nárok na odškodnění ve výši 25 tisíc eur a tisíc eur jako kompenzaci za právní výlohy (celkem 647 490 korun) Češce, kterou údajně sexuálně napadl a znásilnil kněz, který byl jejím učitelem na teologické fakultě.
Česko nedostatečně vyšetřilo údajné sexuální napadení ženy knězem, rozhodl EHCR
České orgány činné v trestním řízení podle ECHR usoudily, že knězovo jednání bylo nemorální, ale nikoliv trestným činem, jelikož dotyčná se fyzicky nebránila. Soud však míní, že úřady porušily články 3. a 8. Evropské úmluvy o lidských právech, když nedostatečně prošetřily, že žena mohla mít vzhledem ke knězovu postavení důvody, proč sex s ním explicitně neodmítla.
Rozhodnutí ECHR jsou pro Česko právně závazná. V tomto případě má stát tři měsíce na vyplacení škody ženě, která je v rozhodnutí jmenována pouze jako „paní Z.“. Články 3. a 8. úmluvy o lidských právech se týkají mimo jiné nelidského a ponižujícího zacházení a ochrany soukromí. Že pod ně spadají i sexuální napadení, stanovil soud v jiném případu už v roce 2004.
Paní Z. se v 90. letech se setkala s knězem, který ji ještě jako nezletilou osahával. Incidenty podle vyšetřování z roku 2019 patrně byly sexuálním zneužíváním, jeho pachatel však kvůli promlčecí lhůtě nikdy stíhán nebyl.
Duchovní rádce a zpovědník
V roce 2003 nastoupila žena na blíže neurčenou teologickou fakultu v Praze, kde se setkala s jiným knězem s iniciálami V. K. Muž vedl některé z jejích přednášek, později vedl její diplomovou práci a podle prohlášení, která žena podala k českému Ústavnímu soudu, se stal díky své „teologické erudici“ i jejím duchovním rádcem a zpovědníkem. Paní Z. se V. K. svěřila se svou zkušeností s údajným sexuálním zneužíváním z 90. let jiným knězem. V. K. jí nabídl „pomoc, která měla spočívat v obnažování (...), chvále a dotýkaní se jejího těla, později sám učitel vyžadoval vzájemné dotyky.“
„V roce 2008 navštívil vyučující stěžovatelku pod záminkou duchovního rozhovoru, požadoval však pohlavní styk,“ stojí v kartě případu Ústavního soudu. Žena se podle svých slov cítila paralyzována a své negativní pocity vyjádřila až později. V. K. slíbil, že jeho jednání se už nebude opakovat, přesto se tak stalo znovu v roce 2009, kdy žena měla vážné zdravotní obtíže, zemřel jí otec a snažila se změnit vedoucího své diplomové práce, kterým byl stále V. K.
Později téhož roku se paní Z. obrátila na příslušný církevní orgán, který V. K. nařídil, aby rezignoval na své funkce na fakultě, odjel na misi do Středoafrické republiky a poté přesídlil do kláštera v Itálii, kde žije dodnes poté, co církev zamítla jeho žádosti o návrat do Česka, uvádí ECHR.
Ústavní soud: Ne každé neetické jednání je trestným činem
Česká policie V. K. kontaktovala v květnu 2020, kvůli pandemii covidu-19 však pouze e-mailem a telefonicky. Muž uznal, že jeho chování bylo morálně špatné, a paní Z. se omluvil, podle své výpovědi už při setkání v roce 2016 a poté ve dvou dopisech, které jí napsal v roce 2019. Policie případ uzavřela v červnu roku 2020 s tím, že jednání V. K. nenaplňuje podstatu znásilnění. Mohlo by jít o sexuální nátlak, ten byl však definován v českém právním řádu až v roce 2010 a na případ paní Z. se tak nevztahoval.
Paní Z. s postojem, který sdílelo i Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nesouhlasila a případ si našel cestu až k Ústavnímu soudu. Ten ve svém rozhodnutí uvedl, že „ne každé neetické či společensky nepřijatelné jednání je trestným činem a podléhá kontrole obecných soudů, které jediné rozhodují o vině a trestu za trestné činy“.
„Ústavní soud rozumí stěžovatelce, kterou zklamala osoba, jíž důvěřovala, a namísto slíbené pomoci s řešením v té době existujících problémů spektrum problému rozšířila; stěžovatelka ztratila důvěru v někoho, komu se svěřila se svými niternými pocity, byla tím zpochybněna její víra i víra v sebe sama, což mělo dopad na její psychiku,“ stojí v rozhodnutí z roku 2021.
Podle ECHR mají však národní úřady povinnost „kriminalizovat a účinně potlačit veškeré nekonsenzuální sexuální činy, včetně těch, kdy oběť neprojeví fyzický odpor“. Štrasburský soud ve čtvrtek nerozhodl o tom, zda se V. K. dopustil sexuálního zločinu, či nikoliv, ale usnesl se, že české úřady nedostatečně prošetřily různé faktory, které učinily paní Z. zranitelnou, konkrétně její chatrné zdraví, smrt jejího otce i vztah závislosti a podřízenosti vůči V. K.
Česká policie se podle ECHR spokojila pouze s písemným vyjádřením V. K., nepokusila se ho vyslechnout při jeho návštěvách Česka, stejně jako se nesnažila identifikovat další jeho „duchovní dcery“, které by mohly vypovědět o vztahu s ním, ani se nesnažila získat informace, které nashromáždily církevní úřady.
Rozhodnutí vůči ČR vydal sedmičlenný soudní senát, v němž zasedala i česká soudkyně Kateřina Šimáčková.
