Veřejná správa podle zástupkyně ombudsmana Moniky Šimůnkové neumí zaměstnávat lidi s postižením, jejich pracovní zapojení je minimální. Podle ní by měla jít veřejná správa příkladem, současnou situaci ale označila za tristní. Jedním z hlavních problémů je podle Šimůnkové to, že zaměstnavatelé mají možnost místo zaměstnání lidí s postižením zaplatit sankci.
České úřady neumí zaměstnávat handicapované, tvrdí zástupkyně ombudsmana
Události: Zaměstnávání handicapovaných (zdroj: ČT)
Šimůnková dokončila dva výzkumy, které se týkají zaměstnávání lidí s postižením ve veřejném sektoru. Jeden se týkal pohledu zaměstnavatelů, druhý byl zaměřený na pohled lidí s postižením. „Veřejná správa rozhodně neplní svoji roli jít příkladem celé České republice a všem zaměstnavatelům v ČR v oblasti zaměstnávání lidí s postižením,“ konstatovala.
„Bohužel to tak možná vypadá, že ministerstva, úřady a jiné organizace státní správy plní tuto svoji povinnost, ale bohužel to tak není,“ míní Šimůnková. Instituce totiž podle ní spíše využívají možnosti zaplatit pokutu za to, že lidem s postižením práci nedají.
V praxi to funguje tak, že peníze, které instituce dostávají ze státního rozpočtu, se jako sankce zpět do státního rozpočtu zase vrací. „A tím se ze zaměstnávání lidí s postižením v uvozovkách vykupují,“ dodala zástupkyně veřejného ochránce práv.
Handicapovaní tvoří 2,5 procenta zaměstnanců
Šimůnková pro první z výzkumů oslovila 125 institucí. Z dat vyplynulo, že ve veřejných organizacích tvoří lidé s postižením v průměru jenom 2,5 procenta zaměstnanců, přičemž čtvrtina organizací zaměstnává méně než jedno procento a další čtvrtina méně než dvě procenta lidí s postižením.
Zákon přitom ukládá těm, kteří zaměstnávají více než 25 zaměstnanců, aby zaměstnávali minimálně čtyři procenta handicapovaných. Šimůnková také připomněla, že Česká republika se zavázala k tomu, že bude zaměstnávat lidi s postižením ve veřejném sektoru, a to přijetím Úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením.
Výzkum také ukázal na opakující se problémy u zaměstnavatelů. Jedním z nich je například nepřístupnost budov, ve kterých státní organizace působí, pro zaměstnávání lidí s postižením. „Je zajímavé, že úřady jsou mnohdy daleko přístupnější pro samotnou veřejnost než pro své zaměstnance,“ uvedla Šimůnková.
Problémy na úřadech práce
Druhý výzkum vychází z rozhovorů s osmnácti lidmi s postižením, kteří mají s hledáním zaměstnání ve veřejném sektoru zkušenosti. Podle závěrů tohoto výzkumu je často problémem nejasné znění inzerovaných pozic či to, že lidé, kteří mohou, své postižení raději maskují či zapírají.
„Značnou deziluzi pak lidé vyjadřovali ohledně své zkušenosti s úřady práce, kdy měli často pocit, že se s nimi vůbec nepočítá. Při hledání práce se tak obvykle spoléhají především na vlastní síly,“ uvedla Šimůnková.