Politik, generál, diplomat, ale také letec, astronom, cestovatel i kouzelník. Spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem stál Milan Rastislav Štefánik u založení samostatného Československa. Dodnes provokuje otázka, jak by okouzlující vyjednavač a odhodlaný vůdce ovlivnil první republiku a meziválečné dění. Jenže zahynul v pouhých 38 letech v troskách letadla, kterým se vracel do vlasti. Loni od Štefánikovy tragické smrti uplynulo sto let, nyní je tomu 140 let od jeho narození.
Milan Rastislav Štefánik se narodil v západoslovenské vsi Košariská 21. července 1880 jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře. První tři třídy obecné školy vychodil v rodné vsi, ale aby mohl studovat na střední škole, musel se naučit maďarsky. Proto už v devíti letech odešel z domova do Šamorína, aby se na další studium připravil. Odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat do Prahy.
Otec ho sice poslal studovat techniku, nadaný mladík ale přešel na filozofickou fakultu, kde se v té době dala studovat astronomie, která se stala jeho celoživotní zálibou.
V té době působil v Praze spolek Detvan, jehož hlavním aktivistou byl medik a budoucí významný politik Vavro Šrobár. Štefánik byl později tajemníkem Detvanu a během svých pražských studií se stal stoupencem idejí Tomáše Garrigua Masaryka.
Afrika, Tahiti, Galapágy
I Praha však byla brzy mladému vědci malá a jako cíl svého dalšího působení si vybral kosmopolitní Paříž, kam dorazil roku 1904. Své nadšení pro astronomii spojil s touhou po dobrodružství. Díky studiu noční oblohy například procestoval celou severní Afriku. Deset měsíců strávil na Tahiti, kam ho Vědecký ústav Bureau des Longitudes vyslal pozorovat Halleyovu kometu a úplné zatmění Slunce.
Na cestách za pozoruhodnými astronomickými jevy navštívil také Brazílii, Galapágy nebo Ekvádor. Na svých výpravách se však Štefánik nevěnoval pouze vědě. Z pověření francouzských úřadů zakládal meteorologické a radiotelegrafické stanice, jež měly sloužit zájmům Paříže ve světě. Tato práce přispěla k tomu, že mu bylo v roce 1912 uděleno francouzské občanství. Za skvělé vědecké výsledky získal ocenění francouzské Akademie.
Zároveň si svým temperamentem dokázal zajistit přízeň francouzských společenských i politických špiček, které poznal na tehdy populárních kouzelnických a iluzionistických seancích. Právě jeho kontakty pomohly získat Francii pro myšlenku Československa.
Štefánikovo nasazení bylo neobyčejné a vyčerpávající. Už v mládí se u něj přitom projevovalo vážné onemocnění žaludku, které jej pronásledovalo po celý život. Po začátku první světové války vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až roku 1915.
Do oblak a do odboje
Nastoupil tehdy do francouzské vojenské letecké školy v Chartes, kde získal diplom pilota a hodnost desátníka. Ke kariéře letce mu paradoxně pomohl právě zdravotní stav. Nejsilnější vojáci mířili do zákopů, ale piloti, na rozdíl ode dneška, nemuseli být dokonale zdraví.
V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal nejprve průzkumné lety. Jako válečný letec pak působil na srbské a italské frontě. Kromě samotného létání se do vedení válečných operací zapojil i zřízením vojenské meteorologické služby.
Zároveň se naplno pustil do zápasu o samostatnost své vlasti a po návratu do Paříže začal působit v československém zahraničním odboji. Spolu s Edvardem Benešem a T. G. Masarykem se zařadil mezi vůdčí osobnosti ústředního orgánu odboje, tedy Československé národní rady.
Četnými kontakty mezi francouzskou elitou významně pomohl propagaci myšlenky samostatného státu Čechů a Slováků. Svým šarmem a výmluvností otevíral svým spolupracovníkům dveře k předním osobnostem Francie, včetně premiéra Aristida Brianda, a zároveň sám vedl klíčová jednání. Rovněž tlumil rozpory mezi jednotlivými exilovými skupinami.
Jeho zásadní rolí bylo, že jako aktivní voják během války organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku a Itálii. Právě legie se přitom staly v očích západních spojenců rozhodujícím argumentem pro podporu nového státu. Na sklonku války se Štefánik v hodnosti francouzského brigádního generála vydal za legionáři na Sibiř.
Místo triumfu smrt
Plán na obnovení bojové morálky legií a jejich zapojení do ruské občanské války se však nepodařilo zrealizovat. Podle historiků ambiciózní vojevůdce plánoval vrátit se do vlasti v čele jednotek legií jako osvoboditel. Jenže válka skončila dříve, než předpokládal. Během cesty ho zastihla nečekaná zpráva o vyhlášení samostatnosti Československa.
Po vzniku republiky byl Štefánik jmenován ministrem války ve vládě Karla Kramáře. Do vlasti se vracel v roce 1919 z Itálie, kde po několika politických misích navštívil svou snoubenku Giulianu Benzoniovou. Ovšem místo triumfálního návratu ho potkala tragická smrt.
Při letu do Československa se jeho letadlo těsně před přistáním 4. května 1919 zřítilo. Pád italského dvouplošníku Caproni Ca.33 u obce Vajnory, která je dnes součást Bratislavy, bývá přičítán chybě pilota, náhlému poryvu silného větru či technické závadě na stroji.
Šokující smrt válečného hrdiny ve věku pouhých 38 let dráždí fantazii konspirátorů, takže o okolnostech Štefánikovy smrti dodnes nepřestaly kolovat mýty a spekulace.
Druhý život
Bez definitivní odpovědi tak zůstanou i otázky, jak by si voják, vědec a šarmantní dobrodruh vedl v novém prostředí každodenní, stranické politiky. Přirozeně tíhnul k zahraniční politice, jenže diplomacii v té době pevně ovládal Edvard Beneš, se kterým měl Štefánik řadu neshod.
Jeho památku připomíná mohutná kamenná mohyla podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na vrchu Bradlo, který se tyčí nad městem Brezová pod Bradlom na západním Slovensku.
To, že Štefánik před smrtí nezanechal žádný jasný politický testament, přispělo k tomu, že jeho odkaz v českých a slovenských dějinách na sebe bral rozmanité podoby. Pro někoho byl přesvědčeným čechoslovakistou, pro jiné zase slovenským národovcem. Střídající se ideologie si odkaz zesnulého diplomata a odbojáře přivlastňovaly, proměňovaly si ho k obrazu svému nebo ho naopak zatracovaly.
Komunistický režim se zakladatele Československa snažil vymazat z dějin, ostatně podobně jako Beneše či Masaryka. Po roce 1989 se ale Štefánik na čestné místo v historii státu opět vrátil. A v loňském roce vyhrál v rodné zemi anketu o největšího Slováka.
Štefánika u příležitosti dvojitého výročí loni i letos připomíná řada akcí. Slovenské národní muzeum ve spolupráci s Národním muzeem v Praze připravilo výstavu věnovanou této významné česko-slovenské osobnosti. Expozice se v červenci přestěhovala z Bratislavského hradu do Nové budovy Národního muzea v Praze. Zájemci si ji mohou prohlédnout do konce srpna.
Výstava s podtitulem Generál-osvoboditel přitom zachycuje Milana Rastislava Štefánika nejen jako politika a vojáka, který měl zásadní podíl na vzniku Československa, ale také v jeho dalších rolích, tedy jako astronoma, cestovatele, sběratele nebo kouzelníka.
