Největším Slovákem se stal spoluzakladatel Československa Milan Rastislav Štefánik

Slováci za svého nejvýznamnějšího krajana vybrali jednoho ze zakladatelů Československa Milana Rastislava Štefánika, od jehož tragické smrti v sobotu uplyne sto let. Poslali mu téměř 49 tisíc hlasů. Jako druhý se umístil buditel Ľudovít Štúr a na třetím místě skončil kněz a spisovatel Anton Srholec. Celkem v anketě hlasovalo víc než sto tisíc lidí, výsledky vyhlásil veřejnoprávní Rozhlas a televize Slovenska (RTVS).

V průběhu první světové války patřil Štefánik spolu s Edvardem Benešem a Tomášem Garriguem Masarykem k hlavním propagátorům myšlenky na zřízení nezávislého státu Čechů a Slováků. 

Štefánikovým vkladem do této činnosti byly jeho bohaté kontakty na francouzskou elitu, vybudované už v dobách jeho předchozího vědeckého a vojenského působení. Svým šarmem a obratností ve společenském styku otevíral dveře k předním osobnostem Francie, včetně premiéra Aristida Brianda.

Navzdory svým vleklým zdravotním problémům se Štefánik za války osobně podílel na formování česko-slovenských legií v zahraničí. Uplatnění našel i jako diplomat tlumící spory mezi jednotlivými skupinami exilových představitelů.

„Kdyby Štefánik nepůsobil na politické scéně, aby otvíral dveře profesorovi Tomáši Garrigueovi Masarykovi v nejvyšších politických kruzích Francie, tak by Československo jako takové nevzniklo,“ domnívá se historik a zástupce ředitele slovenského Vojenského historického ústavu Peter Šumichrast.

Nadějný astronom

Štefánik se narodil v západoslovenské obci Košariská 21. července 1880. Vysokoškolské vzdělání získal v Praze, kde začal studovat stavební inženýrství, ale po několika semestrech přesedlal na astronomii, která jej uchvátila. Už coby vystudovaný astronom odešel Štefánik v roce 1904 do Francie, kde se uchytil na observatoři v Meudonu poblíž Paříže.

Do povědomí nejen odborné veřejnosti se Štefánik zapsal svými měřeními, která provedl na nehostinném vrcholku Mont Blancu, a spektroskopickým pozorováním slunečního zatmění ve Španělsku. Záhy následovaly jeho vědecké expedice na ještě exotičtější místa, mimo jiné na Tahiti, do Brazílie, Turkestánu a Ekvádoru.

Na cestách za zajímavými nebeskými jevy se Štefánik nevěnoval pouze vědě. Z pověření francouzských úřadů zakládal meteorologické a radiotelegrafické stanice, které sloužily zájmům Paříže ve světě. Za své zásluhy byl oceněn francouzským občanstvím a jmenováním rytířem Čestné legie.

Po vypuknutí první světové války nastoupil Štefánik k francouzskému letectvu. V září 1915 byl přeložen na srbskou frontu, ale kvůli zdravotním problémům musel bojiště opustit a koncem roku se vrátil do Paříže.

Ve francouzské metropoli se zapojil do činnosti v exilových orgánech budoucího československého státu. Spolu s Benešem a Masarykem patřil k vůdčím představitelům ústředního orgánu odboje – Československé národní rady (ČSNR).

Na sklonku války se Štefánik v hodnosti francouzského brigádního generála vydal za československými legionáři na Sibiř. Během cesty ho zastihla zpráva o vyhlášení samostatnosti Československa a o tom, že byl jmenován ministrem války nového státu. Plán na zapojení Čechů a Slováků do ruské občanské války se Štefánikovi nepodařilo zrealizovat; legionáři už byli unaveni a chtěli domů. Navíc jej opět trápilo zdraví, a proto na počátku roku 1919 Rusko opustil.

Tragická cesta z mírové konference  

Štefánikovy další kroky vedly do Paříže na právě probíhající mírovou konferenci. Tam se však naplno projevily názorové rozpory i osobní animozita mezi ním a Benešem. Po několika týdnech strávených ve Francii proto Štefánik odjel do Itálie, odkud se vydal na rodné Slovensko.

Cesta do vlasti se mu stala osudnou. Italský dvouplošník se Štefánikem na palubě se 4. května 1919 zřítil poblíž Bratislavy. Ať už šlo o důsledek chyby pilota, technickou závadu, nebo atentát, jak tvrdí někteří autoři, jedno je jisté: Štefánik havárii letounu nepřežil. Jeho ostatky byly pochovány v mohyle na vrchu Bradlo, kde spočívají doposud.