Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, nebyly ještě jeho součástí všechny země, které pak po většinu meziválečného období tvořily jeho celek. Chyběla Podkarpatská Rus. Nejvýchodnější cíp nové republiky se k ní připojil až v září následujícího roku. Až do rozpadu habsburského mocnářství byla oblast obývaná převážně Rusíny – kteří bývají považováni jak za samostatný národ, tak za „pouhou“ etnickou skupinu – součástí královských Uher.
Už v létě 1918 se sice v USA žijící Rusíni vedení Grigorijem Žatkovičem dohodli s Tomášem Garriguem Masarykem, že Podkarpatská Rus se jako samosprávná část připojí k nově vzniklému Československu. Příslušnou dohodu pak uzavřeli 19. listopadu 1918. Důležitější byl ale vývoj v samotném Podkarpatí, uvádějí autoři Dějin Ukrajiny.
Území budoucí země Podkarpatoruské, což byl po roce 1926 oficiální název oblasti, tvořilo od konce 11. století součást Uher. Tamní obyvatelstvo čelilo tvrdé maďarizaci, a národní hnutí bylo proto poměrně slabé a roztříštěné. Během listopadu a prosince před sto lety vzniklo na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku několik národních rad s různou národní orientací.
Zástupci rady s rusínskou orientací vnímali Rusíny jako samostatný národ a požadovali školskou a kulturní autonomii v rámci Maďarska. Jiné rady byly rusofilské a další s orientací ukrajinskou usilovaly o připojení k tehdejší Západoukrajinské lidové republice (existovala na přelomu let 1918 a 1919). Většina rad se ale stavěla proti setrvání v nově vzniklém Maďarsku.
Československo jako náhradní řešení
Maďarsko se snažilo Rusíny ve státě udržet slibem určité autonomie, zároveň ale proti nim zasáhlo vojensky. Komunistická Maďarská republika rad, která vznikla v březnu 1919, sice uznala rusínštinu za druhý úřední jazyk a dala Rusínům zvláštní ministerstvo, o autonomii ale nechtěla ani slyšet a kromě pokusu o její vyhlášení potlačila také dva pokusy o antikomunistický převrat v oblasti.
Některé národní rady se tak postupně začaly přiklánět k připojení k Československu jako k prozatímnímu řešení. Memorandum požadující začlenění Podkarpatské Rusi do nového státu předložili v březnu 1919 na mírové konferenci v Paříži i zástupci Československa.
Podle tehdejšího šéfa diplomacie Edvarda Beneše argumentovali „přáním samotných Rusínů, nemožností setrvání rusínské oblasti v Maďarsku pro nebezpečí pokračující maďarizace, nemožností spojení s Ukrajinou pro odpor Polska a dalších států či potřebou ČSR mít společnou hranici s Rumunskem (které bylo spojencem ČSR – pozn. red.),“ uvádějí autoři Dějin Ukrajiny.
Další argument pak podle nich prezentoval připojení území k ČSR jako hráz proti tomu, aby bolševické Rusko, pokud by ovládlo Halič (oblast na pomezí dnešní Ukrajiny a Polska), rozšířilo svůj vliv i na jižní stranu Karpat.
Připojení zpečetila mírová smlouva ze Saint-Germain
Právě v obavě z šíření bolševismu z Maďarské republiky rad přistoupila Dohoda na Benešovu žádost o prozatímní vojenské obsazení části Podkarpatské Rusi, přičemž další část dočasně obsadilo Rumunsko. Do oblasti sice opět vtrhli Maďaři, kteří pronikli až na Slovensko a zabrali Košice i Prešov, československé jednotky ale postupně získaly kontrolu zpět.
Osmého května 1919 se pak v Užhorodu sešli zástupci chustské národní rady, která prozatímně upustila od spojení s Ukrajinou, prešovské karpatoruské národní rady, původně razící proruský směr, a amerických Rusínů a založili centrální národní radu, jež podpořila sjednocení s Československem.
O týden později ho pak rada potvrdila s tím, že se Rusínům dostane nejširší možné autonomie. Tu předpokládala i saint-germainská smlouva Dohody s Rakouskem z 10. září 1919, která připojení Podkarpatské Rusi k Československu definitivně zpečetila. V červnu 1920 to zopakovala i trianonská smlouva s Maďarskem.
Dvacetiletí rozkvětu
Podkarpatská Rus byla osídlena převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde také početná německá, židovská a rumunská menšina. Počet Čechů v zemi Podkarpatskoruské se podle odhadů blížil třiceti tisícům.
Nová republika vyslala do oblasti, která patřila k nejzaostalejším v Evropě, zástupy svých úředníků, vojáků, policistů, učitelů či techniků, začala výstavba infrastruktury, nové příležitosti tu hledali obchodníci a podnikatelé. Podle historiků bylo dvacetiletí v rámci ČSR dobou největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody v historii tohoto koutu Evropy.
Podle československé ústavy měla mít oblast autonomii, ta ale zůstala po dvacet let jen na papíře. Podle právníka a historika Reného Petráše odsouvala její provedení zaostalost regionu (většina Rusínů byla negramotných), obavy, že ji ovládnou místní Maďaři, kteří region dosud řídili, i národnostní nevyhraněnost Rusínů.
Autonomie a její rychlý konec
Faktické autonomie se tak oblast dočkala až za druhé republiky, v listopadu 1938, kdy už ale bylo území Podkarpatska zmrzačené rozhodnutím Vídeňské arbitráže (viz níže), která přiřkla jižní část oblasti Maďarsku.
Situace v Karpatské Ukrajině, jak autonomní oblast nově nazvali proukrajinsky orientovaní politici převažující v jejím vedení, byla v té době velmi nestabilní. V regionu se totiž střetávaly zájmy mnoha států či skupin – umírněných i radikálních ukrajinských nacionalistů, Polska, Maďarska či Německa.
14. března, tedy den před nacistickou okupací druhé republiky a v den vyhlášení samostatnosti Slovenska, potlačila československá armáda pokus jednotek radikálních ukrajinských nacionalistů z organizace Karpatská sič o puč proti autonomní vládě. Týž den vyhlásila Karpatská Ukrajina nezávislost, kterou však vzápětí rozdrtila maďarská okupace trvající téměř celou válku.
Stovky Rusínů přešly ilegálně do Sovětského svazu, aby bojovaly za svobodu Československa. Tam však byli odsouzeni za údajnou špionáž a končili na Sibiři. Až na podzim 1941 je začaly sovětské úřady z gulagu propouštět a mnozí z nich vytvořili na jaře 1942 jádro československé armády v Buzuluku.
Jaro a léto roku 1944 pak bylo zvlášť tragické pro 85 tisíc Židů a skoro 40 tisíc Romů žijících v této oblasti, kteří skončili většinou v Osvětimi. Přežilo jen několik jednotlivců.
Odstoupení jako výraz díků Sovětskému svazu
Poté, co Rudá armáda na podzim 1944 oblast osvobodila, ji už z rukou nepustila. Ač prezident Beneš předpokládal po válce obnovení republiky v jejích předmnichovských hranicích a na jaře 1944 se vláda s Moskvou dohodla, že osvobozená území budou předána do československé správy, sovětský diktátor Stalin oblast považoval za strategické území, kterého se nehodlal vzdát.
Československo tak nakonec schválilo smlouvu o odstoupení území Sovětskému svazu, která začala platit 30. ledna 1946. Přenechání země Sovětskému svazu bylo komentováno jako výraz díků za osvobození, ale i jako sovětská válečná kořist.
Oficiálním důvodem bylo „přání lidu“, kdy obyvatelstvo „manifestovalo vůli sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou – sovětskou Ukrajinou“. Vůle občanů Zakarpatské Ukrajiny, jak začala být oblast po osvobození sovětskou propagandou důsledně nazývána, po začlenění do SSSR nebyla zcela jednoznačná.
V listopadu a prosinci 1944 probíhala v zemi kampaň, ve které občané podpisem vyjadřovali souhlas s manifestem požadujícím připojení k Ukrajině. Historik Karel Kaplan však uvádí, že podpisy obyvatel byly často získávány pod nátlakem. Podle historiků byly za podpis pod manifestem příděly potravin, za odpor deportace na Sibiř.
Češi a Slováci, kteří měli na Podkarpatsku majetek, měli dle smlouvy získat odškodnění. Později však českoslovenští a sovětští komunisté podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že tisíce vystěhovalců, kteří většinou zemi opustili již po maďarské okupaci, nedostanou téměř nic.
Sovětský svaz sice poskytl zhruba 920 milionů korun jako vyrovnání za nemovitosti, někdejší majitelé z řad Čechoslováků ale od komunistické vlády dostali jen asi třináct milionů korun, zbytek si ponechal stát. Novou cestu k náhradě umožnil až zákon z roku 2009, maximální částka činila dva miliony korun za jeden majetek.
