Káthmandú - Česká výprava do nejvyššího světového pohoří v roce 1969 patřila k úplně prvním výpravám československých horolezců do nejvyšších světových pohoří. Předcházely jí výpravy do Váchánského Hindukúše v roce 1965, a o dva roky později na Pamír, a do pákistánského Hindukúše. Zcela logicky musela následovat Himálaj. A úspěch přišel 7. října 1969, kdy česká expedice dobyla vrchol sedmapůltisícovky Annapúrny IV. Jádro výpravy tvořili horolezci z Českého ráje. Sen o himálajském dobrodružství se zrodil už za první republiky. Pak ale přišla druhá světová válka, komunistický převrat a uzavření hranic. Horolezci čekali dlouhé roky. Nakonec v polovině 60. let došlo k mírnému uvolnění režimu a oni si konečně mohli svůj sen splnit.
Na výpravu do asijských velehor se expedice vydala po roce příprav a balení. Horolezci patřili k průkopníkům českého pískovcového lezení. „Chlapi, stárnem. Pojeďme do Himálaje,“ zněla památná věta Bohouše Svatoše, jednoho z horolezců, která nápad na uspořádání expedice odstartovala.
Paradoxní je, že první českou horolezeckou expedici do nejvyšších světových hor nazvali sami její účastníci „výpravou starých chlapů“.
Pod hlavičkou Libereckého horolezeckého svazu začali chystat výpravu a oslovovat národní podniky. Postupně se expediční sklad začal plnit konzervami, chlebem a ostatními potřebami. Vedoucí výpravy musel rovněž předjednat povolení vstupu do Nepálu, který ho povoloval jen omezenému množství výprav. To se povedlo - ale jen na Annapúrnu, ostatní kopce byly obsazeny.
Výpravu vedl Vladimír Procházka (známější jako Chroust, který o několik let později proslul jako přední český metodik a autor pro české horolezectví zcela zásadních učebnic). Cestu dlouhou přibližně 20 tisíc kilometrů z Liberce do Káthmandú vykonali účastníci po vlastní ose v pragovce S5T, do Pokhary se dopravili letecky a odtud našlapali přibližně 200 kilometrů pěšky. Zdaleka ideální nebylo ani samotné horolezecké vybavení.
„Třeba karimatky se objevily až dva roky po této expedici. Chyběly hodnověrné mapy, přístroje i zkušenosti. Místo pravých horolezeckých ledovcových brýlí měli svářečské, které oči před UV uchránily, ale velmi zužovaly zorný úhel.“
Díky zkušenostem, obrovskému úsilí a silné vůli se expedice 7. října 1969 vyšplhala až na vrchol 7,5tisícové hory, a to za účasti jednoho šerpy, kterého ani nechtěli. Pro celou výpravu to znamenalo nesmírný úspěch a zároveň podstatný mezník v historii našeho horolezectví. „Pomyšlení, co člověk zkusí, než se dostane do pořádných hor, kolik musí navštívit měst, že si musí nechat ukrást i zavazadla, to doslova strká nahoru,“ prohlásil Miloš Albrecht, člen expedice.
Zážitky z výstupu na vrchol už vedoucí expedice Vladimír Procházka popsal v roce 1972 v knize Na Annapúrnu. Jeho syn ji teď vydává znovu, doplněnou o DVD.
