Tradice salónů stále žije

Na dlouhé zimy měli naši předci osvědčený recept: pěkně si v březnu zalézt za kamna a ještě ani v dubnu nijak zvlášť nevylézat. Oblíbenými kratochvílemi v zimní nepohodě bývaly domácí koncerty, recitace a ochotnické divadlo pro domácí i zvané. Podobně na letošní nekonečnou zimu vyzráli v Přelouči, kde manželé Ivana a Lumír Kyselovi minulou sobotu uspořádali vernisáž výstavy fotografií Bohumila Čejky (nar. 1943) spojenou s koncertem zaměřeným na klasické a moderní tango. Nejméně rovnocenným partnerem tohoto kulturního počinu byla půvabná architektura Divišovy vily, v jejíchž salónech nás hostitelé přijali.

O fotografu B. Čejkovi je možno říci, že profesionálním fotografem vlastně nikdy nebyl. Jeho zájmem byla v rodinné tradici především hudba, hra na klavír a varhany, jejichž stavba a rekonstrukce se mu posléze staly i varhanářskou profesí. S fotografováním na černobílý materiál sice začínal už jako chlapec, barevným fotografiím však propadl až s nástupem digitalizace. Z muzikantského prostředí si přinesl cit pro symbiózu tónů a barev, patrnou i v jeho pracích vystavených v Přelouči. Žánrově zahrnují slušnou škálu fotografických zájmů – od motivů z živé i neživé přírody přes lidské momentky, nálady okamžiku či záběry z koncertů až po architekturu, detaily domů a historických varhan. „Rád fotografuji to, co vidím okolo sebe – to, okolo čeho lidé chodí a neuvědomují si, že míjejí krásné věci, které mohou pohladit oko a potěšit duši,“ říká Bohumil Čejka. Zdokumentoval i posledních pět ročníků Hudebních lét v Chotěborkách a řadu vystoupení smíšeného pěveckého sboru Josefa Bohuslava Foerstera Přelouč. Výstava Čejkových prací v Divišově vile pod názvem „Poezie všedního dne“ je retrospektivou fotografického záběru autora od doby, kdy začal fotografovat digitálně, od roku 2005 do současnosti, a potrvá do 30. dubna.

Skladby, které při vernisáži výstavy přednesli Vít Chudý na housle a Petr Beneš na kytaru, byly interpretacemi argentinského tanga a stylu tango nuevo argentinského skladatele Astora Piazzoly. Oba mladí interpreti jsou předními hráči svých oborů. Houslista V. Chudý absolvoval konzervatoř v Pardubicích, úspěšně se zúčastnil mnoha národních i mezinárodních soutěží, sólově vystupuje s Komorní filharmonií Pardubice a spolupracuje s předními českými dirigenty. Na pardubické konzervatoři vystudoval i kytarista P. Beneš, který je nositelem významných ocenění z domácích i zahraničních kytarových festivalů a pedagogicky působí na uměleckých školách v Chocni a Nové Pace. Oba muzikanti jsou členy souboru Escualo kvintet, který se specializuje právě na argentinské tango a jeho fúze s jazzovou a klasickou hudbou.

  • Vít Chudý a Petr Beneš autor: Bohumil Čejka, zdroj: ČT24
  • Historické umyvadlo v 1. patře vily autor: Bohumil Čejka, zdroj: ČT24

Hudební úvod výstavy fotografií v domácím prostředí Divišovy vily velmi dobře koresponduje s již zmíněnými Hudebními léty v Chotěborkách. Podobně jako na tamější faře, kde je duší koncertů paní Jarmila Strejcová, stará se v Přelouči o své hosty paní Ivana Kyselová. A podobně jako se „přátelé Chotěborek“ zasloužili o znovuvzkříšení vesnické fary, postarali se i manželé Kyselovi o revitalizaci zchátralé Divišovy vily. Pro ředitele cukrovaru a přeloučského starostu Jana Vincence Diviše vilu v letech 1905–07 vyprojektoval význačný architekt Rudolf Kříženecký. Pseudobarokní vila, postavená podle modelu pražského Michnova letohrádku ze začátku 18. století, je jednou z nejelegantnějších staveb v Přelouči. Z rodiny Divišovy, která ji užívala, je velmi významný také starostův syn Prof. MUDr. Jiří Diviš, světově uznávaný jako zakladatel a průkopník hrudní chirurgie a léčby plicních metastáz. Mimo jiné byl i přednostou chirurgického oddělení Motolské nemocnice a členem Československé akademie věd.

Divišova vila má pohnutou historii. Přestála dvě světové války a v r. 1959 byla odkoupena obecním národním výborem pro přeloučské městské muzeum. Od r. 1993 ji užívala Českobratrská církev evangelická jako vícegenerační pečovatelský dům. V r. 2010 ji na základě výběrového řízení ve značně zanedbaném stavu koupili manželé Kyselovi pro svou společnost ELMET a během 14 měsíců zajistili na svůj náklad její kompletní opravu, včetně terénních úprav a rekonstrukce zahrady. V současné době slouží vila nejen pro reprezentaci společnosti, firemní dětskou školku a třígenerační bydlení, ale také pro pořádání kulturních akcí. Od otevření vily pro veřejnost v září 2011 se zde uskutečnily již dvě desítky koncertů vážné hudby, přednášek či výstav prací výtvarných umělců. Také sobotní setkání s Piazzolovou hudbou, Čejkovými fotografiemi a milými hostiteli bylo pozoruhodným kulturním zážitkem a zároveň dalším dokladem, že tradice měšťanských salónů ve východních Čechách ještě ani zdaleka nevymřela.

Vydáno pod