10+1 nejnebezpečnějších sopek světa. Jejich erupce ohrožují miliony lidí i stabilitu planety

V roce 2021 chrlily sopky lávu na Islandu, na ostrově Svatý Vincenc a Grenadiny a také v Demokratické republice Kongo. Největší rozruch ale vyvolaly erupce na Kanárských ostrovech, kde způsobily značné škody a narušily chod tamní společnosti. Přestože vulkány rozhodně nejsou ničím novým, nedávné výbuchy slouží jako připomínka, že nebezpečné aktivní sopky existují a budou i nadále sloužit jako potenciální hrozba pro okolní tvory a životní prostředí.

Nejmohutnější evropská sopka opět září do noci
Zdroj: Reuters

Na Zemi i ve vesmíru sice existuje mnoho aktivních sopek, odborníci ale obecně považují za nejrizikovější ty, které leží v blízkosti hustě osídlených oblastí, protože právě jejich erupce mohou mít nejsmrtonosnější účinky. Mnohdy se mezi ně řadí i vulkány, které nebyly už dávno aktivní, a mohlo by se zdát, že usnuly, jenže opak je pravdou. Když sopky dlouho nevybuchují, narůstá v nich tlak, který vede k výbuchu o to většímu.

Opravdu nebezpečných vulkánů jsou na světě desítky. Kromě krátkodobých dopadů, kdy sopka přímo zabije tisíce osob, mohou být důsledky také dlouhodobé, a to dokonce desítky nebo dokonce stovky let.

„Víme celkem o asi dvaceti aktivních a podobně nebezpečných místech na Zemi, které jsou schopny do atmosféry vyvrhnout pět set až tisíc krychlových kilometrů materiálu, a tím ovlivnit klima na Zemi na desítky let,“ poznamenává Prokop Závada z Geofyzikálního ústavu Akademie věd – a jednou z těchto rizikových sopek je i ta v Evropě vůbec nejznámější.

Nejnebezpečnější sopky světa
Zdroj: ČT24

Vesuv: hrozbou už od antiky

Kráter Vesuvu
Zdroj: Wikimedia Commons / CC BY 2.5
Autor: I, Pastorius

Italský Vesuv, zřejmě nejslavnější vulkán starého světa, je hrozbou od chvíle, kdy jeho erupce v roce 79 našeho letopočtu pohřbila pod vrstvami popela město Pompeje a několik dalších sídel. V římských Pompejích a v dalších městech v širším okolí tehdy zemřelo na pětadvacet tisíc lidí.

Nečekaná erupce vyvrhla do výšky až dvaatřiceti kilometrů obrovské množství horniny a rozpálila vzduch na pět set stupňů Celsia. Vesuv zásoboval své okolí žhavým vyvrženým materiálem tři dny a například Pompeje, dnes jedna z nejnavštěvovanějších italských památek vůbec, se ocitly pod šestimetrovým nánosem popela a kamení.

Rozsah výbuchu sopky Vesuv v roce 79
Zdroj: Wikipedia.org

Pod pečlivým dohledem seismologů je sopka už od 19. století; první vulkanologická stanice zde vyrostla v roce 1842. Dnes je na sopce celá síť vědeckých přístrojů, které neustále sledují záchvěvy půdy, teplotu i chemické složení výparů a další hodnoty. Z vesmíru vulkán střeží satelity, jež kontrolují jeho tvar (před výbuchem se obvykle mění sklon svahů) a za pomoci infračervených kamer i změny jeho teploty.

Od neblahého roku 79 bylo zaznamenáno kolem třicítky erupcí. Naposledy se Vesuv probudil 18. března 1944, kdy chrlil lávu celých jedenáct dní, šestadvacet lidí připravil o život a dvanáct tisíc o střechu nad hlavou. Vědci ale varují před dalším opakováním výbuchu.

Podle databáze Smithsonian Institute/USGS Global Volcanic Program prošla sopka za posledních sedmnáct tisíc let osmi velkými explozivními erupcemi, po nichž následovaly rozsáhlé pyroklastické proudy. „Je zjevné, že sopka znovu vybuchne,“ varoval seismolog z Geofyzikálního ústavu AV Aleš Špičák. „Geologické procesy nekončí ze dne na den. Procesy jsou sice pomalé, ale fungují dlouho.“

Italská vláda má připraveno několik plánů pro případnou erupci v budoucnu a všechny spočívají v co nejrychlejší evakuaci lidí z této oblasti. Problém je, že by to musela být nesmírně rychlá a dokonale organizovaná akce – podle databází žije v okolí Vesuvu nejméně šest milionů lidí, takže případná katastrofa by byla zřejmě počtem mrtvých mnohem horší než ta starověká.

Flegrejská pole: skrytá hrozba pod Itálií

Vesuv je sice velká hrozba pro Itálii, ale jen kousek od něj se nachází obrovská hrozba pro celý světadíl. Campi Flegrei, neboli Flegrejská pole či Planoucí pole je název pro vulkanickou kalderu o průměru třináct kilometrů, která se nachází západně od Neapole nad Neapolským zálivem, asi pětatřicet kilometrů od slavnějšího Vesuvu. 

Tato kaldera už prošla erupcemi dvakrát – poprvé před 35 tisíci lety, pak znovu o 23 tisíc let později. Aktivní je však více či méně neustále, například roku 1538 se při slabší erupci výrazně kráter vyzdvihl, přímo vznikl nový kužel, který dostal jméno Monte Nuovo.

Posledních sedmdesát let prochází obdobími deflace a inflace, kdy se kaldera průběžně zvyšuje a zase snižuje. Dříve se předpokládalo, že energie, která vznikla při těchto procesech, se během deflačního období prostě ztratila – ale podle počítačových modelů týmu to není pravda. Energie se v průběhu času v oblasti hromadí, aniž by se skutečně rozptýlila.

„Zkoumáním procesů v oblasti Campi Flegrei jsme dospěli k závěru, že se možná blíží ke kritické fázi, kdy jakákoliv další aktivita zvýší možnost erupce,“ varoval roku 2017 tým vědců z University College v Londýně a Observatoře Vesuvius.

Erupce sice není zdaleka jistá, podle vědců je však mnohem pravděpodobnější než v minulosti. Vzhledem k velikosti kaldery by zřejmě byla mnohem ničivější než veškeré erupce Etny v lidských dějinách. Už jen proto, že v samotném kráteru žije přinejmenším jeden milion lidí a dalších šest milionů žije v „zóně erupce“. Dopady by se projevily na úrovni celé Evropy. Vědci hodlají vulkán dále studovat, aby mohli lépe odhadnout jeho nebezpečnost.

Mount Rainier: příliš blízko metropolím

Mount Rainier je kvůli řadě faktorů považována za jednu z nejnebezpečnějších sopek ve Spojených státech. Americká geologická služba spojuje jeho rizikovost zejména s vysokou nadmořskou výškou vulkánu, kvůli níž by byl schopný chrlit zplodiny na nečekaně velkou vzdálenost. Navíc se nachází v kritické blízkosti Seattlu a dalších měst v jeho okolí, kde je hustá koncentrace obyvatelstva.

Janine Krippnerová, vulkanoložka z Concordské univerzity, hodnotí riziko erupce jednoznačně. „Rainier je jednou z nejnebezpečnějších sopek na světě,“ varuje a jedním dechem poukazuje na kolumbijskou sopku Nevado del Ruiz a její erupci z listopadu roku 1985.

Při této události nebyla vražedným prvkem ani láva, ani pyroklastické proudy horkých plynů a popela. Stalo se něco jiného: Horko roztavilo ledovce na sopce a došlo ke vzniku masivního laharu, silného bahenního proudu. Tak se označuje tekoucí směs sopečného popela, úlomků ztuhlé lávy a velkého množství vody.

Lahar zasáhl rychlostí asi třicet kilometrů za hodinu město Armero – a to v době, kdy jeho obyvatelé spali. Město bylo prakticky zničené a jeho obyvatelé byli během několika okamžiků zadušeni. Erupce je dnes známá jako jedna z nejhorších sopečných katastrof v dějinách lidstva, zahynulo při ní přibližně třiadvacet tisíc lidí. A totéž by hrozilo při případné erupci Mount Rainier.

Výška hory přes čtyři kilometry by znamenala, že případný lahar nabere vysokou rychlost, a zasáhne tak obydlené oblasti. Podle programu Global Volcanism Program by erupce a její následky postihla více než dva miliony lidí, kteří by neměli moc možností, jak se rychle evakuovat, přitom samotný lahar by mohl ohrozit asi 150 tisíc lidí.

Novarupta: Aljašská hrozba

Sopka Novarupta, která se nachází v aljašském národním parku a rezervaci Katmai, vznikla v roce 1912 při erupci, která byla ve dvacátém století největší na světě a silou srovnatelná s mnohem slavnější erupcí sopky Krakatoa v 19. století. Do vzduchu se při ní dostalo téměř třicet kilometrů krychlových popela a trosek; vznikl tak silný tok popela, že vytvořil Údolí deseti tisíc kouřů.

Geologové zjistili, že erupce měla takovou sílu, že prach z ní se usadil i ve vrstvách ledovců v Grónsku.

Bezprostřední okolí Novarupty nebylo obydlené, takže kvůli výbuchu z roku 1912 nikdo přímo nezemřel. Exploze ale vytvořila obří oblak, který zasypal jižní Aljašku a část Kanady sirným popelem. Podle Americké geologické služby po třech dnech lidé v nedalekém Kodiaku trpěli bolestmi očí a dýchacími potížemi způsobenými spadem jedovatého popela.

Geoložka Judy Feirsteinová popisuje, že kvůli obrovskému množství popela museli lidé opustit několik vesnic v oblasti, živočichy a rostliny zdecimoval popel a kyselé deště. „Medvědi a další velká zvířata byla oslepena popelem a vyhladovělá, když zemřelo velké množství rostlin a drobných živočichů, kterými se živila. Miliony mrtvých ptáků, kteří byli oslepeni a obaleni sopečným popelem, pokryly zemi,“ uvádí vědkyně.

Také vodní organismy, jako jsou mušle, larvy hmyzu a chaluhy, stejně jako ryby, které se jimi živily, zahynuly v mělkých vodách zasypanými popelem. Aljašský průmysl lovu lososů byl na několik let zničen, protože mnoho dospělých ryb se v zanesených tocích netřelo.

Novarupta je výjimečná tím, jak zásadní byl její ekologický dopad na ekosystémy. Erupce, která vytvořila Novaruptu, by se na Aljašce mohla opakovat – podle Americké geologické služby by z mnoha sopek rozesetých po jižní Aljašce mohlo nejméně deset vybuchnout o síle podobné té ze začátku minulého století.

Pinatubo: dvacet milionů potenciálních obětí

Jezero v kráteru sopky Pinatubo
Zdroj: Wikimedia Commons

Hora Pinatubo, která se nachází v hustě obydlené oblasti Filipín, se stala nechvalně známou po velké erupci v roce 1991, která byla druhou největší erupcí dvacátého století, hned po výše uvedené Novaruptě.

Sopka byla podle vědců v geologické minulosti aktivní mnohokrát, ale přesto incident z devadesátých let místní překvapil – od posledního výbuchu totiž uplynulo asi půl tisíciletí a svahy vulkánu úplně zarostly pralesem.

Roku 1991 přicházely signály o blížící se erupci od března, proto místní úřady začaly z oblasti evakuovat ve spolupráci s americkými geology obyvatele. Od června začal vulkán soptit, ale jen poměrně slabě, tlak magmatu se pod ní proto stále zvyšoval. K nejsilnějším erupcím došlo 14. a 15. června, ve stejné době zasáhl Filipíny navíc tajfun Yuna, který zhoršil podmínky pro pozorování sopečné aktivity.

Při katastrofě zemřelo 847 lidí, především kvůli kolapsu střech, které nebyly schopné unést vrstvu sopečného popela, který ztěžkl poté, co nasákl srážkami z tajfunu. Podle geologů včasná evakuace zachránila desítky tisíc životů.

Tato událost ovlivnila nejen okolí vulkánu, ale celý svět. „Velká erupce vulkánu Pinatubo v devadesátých letech snížila teplotu na severní polokouli o 0,2 Celsia, stejně jako El Niño,“ popsali vědci.

Podle údajů Global Volcanism Program dnes žije v okruhu 100 kilometrů od Pinatuba více než jednadvacet milionů lidí, do vzdálenosti 40 kilometrů od kráteru asi pět set tisíc obyvatel, jsou zde i velká města jako Ángeles. Vzhledem o opakované aktivitě v minulosti je další erupce jistotou – je jen otázkou, kdy přijde.

Mount Saint Helens: nejhorší sopečná událost v dějinách USA

Erupce Mount St. Helens z roku 1982
Zdroj: Wikimedia Commons

Erupce washingtonské sopky Mount Saint Helens v roce 1980 byla nejsmrtonosnější a nejničivější sopečnou událostí v historii USA. Při erupci zahynulo 57 lidí a navíc tisíce zvířat, současně bylo zničeno asi dvě stě kilometrů čtverečních lesa, celkem šest set kilometrů čtverečních lesů bylo poškozeno.

Jedním z mrtvých byl vulkanolog David Johnson, který až do posledních okamžiků obsluhoval monitorovací zařízení přímo na hoře. „Snížil tak počet obětí ze stovek či tisíců na několik desítek,“ uvádí stránky Americké geologické služby.

Sílu erupce dokládá, že zatímco před ní měřila hora 2950 metrů, výbuch ji zmenšil o více než 400 metrů. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 milionů tun popílku a množství sopečných plynů.

Podle Americké geologické služby historie zdejších explozivních erupcí naznačuje, že k nim může dojít i v budoucnu. Nejpravděpodobnější je opakování za jedno až tři staletí. Další explozivní erupce by způsobila pád velkého množství popela na severozápadní část tichomořského pobřeží, proto je sopka pečlivě monitorována.

Mount Agung: pořád aktivní

Mount Agung, která se nachází v Indonésii, je vulkanicky aktivní prakticky neustále. Poslední velká erupce zde proběhla v roce 1963, tehdy to byla jedna z nejničivějších erupcí v historii země. Trvala jedenáct měsíců v kuse a způsobila nebezpečný spad popela a pyroklastické proudy, které vedly k více než tisícovce úmrtí a obrovským škodám na majetku.

Vulkán leží zhruba sedmdesát kilometrů od hlavních turistických destinací, podle údajů Global Volcanism Program se sopka nachází v oblasti s přibližně čtyřmi miliony obyvatel.

V září 2017 se sopka začala znovu probouzet, její aktivita byla tak silná, že indonéské úřady z jejího okolí preventivně evakuovaly tisíce lidí. Když nakonec došlo na konci listopadu 2017 k několika erupcím, vystoupal sloupec dýmu do výšky přes šest kilometrů. K opravdu silné erupci nakonec nedošlo a od roku 2019 je Agung zatím nečinná.

Fudži: příliš nebezpečný symbol

Sopka Fudži
Zdroj: ISIFA
Autor: Wang Huabing

Slavná japonská hora Fudži nevybuchla od roku 1707, kdy její erupci pravděpodobně spustilo silné zemětřesení na začátku téhož roku, uvádí zpráva programu Volcano World Státní univerzity v Oregonu.

V roce 2014 odborníci varovali, že Fudži hrozí další erupce po zemětřesení o síle 9,0 stupně Richterovy škály, které Japonsko zasáhlo v roce 2011. Tlak v magmatické komoře japonské sopky Fudži byl silnější, než tomu bylo při poslední erupci vulkánu před více než třemi sty lety. Tlak v komoře byl šestnáctkrát vyšší, než je minimální tlak, který běžně může vyvolat výbuch sopky, sdělili tehdy vědci.

Erupce z roku 1707 vyslala do vzduchu popel a trosky, které se dostaly dokonce až do Tokia; od té doby se populace Japonska prudce zvýšila, takže pokud by Fudži znovu vybuchla v blízké budoucnosti, mohlo by to podle programu Global Volcanism Program zasáhnout více než 25 milionů lidí.

Erupce sopky Fudži by podle zprávy japonské vlády z roku 2004 mohla napáchat škody ve výši 32 miliard dolarů. Podle zprávy japonských geologů z téhož roku by se hora dokonce mohla zhroutit, pokud by došlo k posunu geologického zlomu, který byl pod ní nedávno objeven.

Merapi: pyroklastické proudy

Jedna z nejaktivnějších indonéských sopek, hora Merapi, nepřetržitě vybuchuje již po staletí. Podle NASA jsou největším rizikem Merapi pyroklastické proudy, které se mohou rozšířit na rozsáhlá území a ohrožovat populaci.

Letos začala zase soptit. Na konci ledna vybuchla a do délky 1500 metrů po jejím svahu vytekla láva. Šlo o její nejprudší aktivitu od loňského listopadu, kdy úřady zvýšily stupeň nebezpečí v blízkosti sopky. Při její erupci v roce 2010 zemřelo 347 lidí.

Video Lidé utíkají před sopkou Merapi
video

Lidé utíkají před sopkou Merapi

Podle Globálního programu pro vulkanismus žije v okolí více než čtyřiadvacet milionů lidí. Merapi leží na hustě obydleném ostrově Jáva, poblíž historického města Jogdžakarta. Je nejaktivnější z desítek sopek na indonéském území a v nedávné době vybuchla několikrát.

Laki: vulkán, který změnil Evropu

Celý Island je plný sopek, které mají velkou schopnost škodit nejen na samotném ostrově, ale také ohrozit vzdálenější okolí, včetně Evropy. Díky své poloze je celý Island velmi silně vulkanicky aktivní, což dokazuje erupcemi i v současnosti. Letos je to několik měsíců dlouhá aktivita vulkánu Reykjanes, roku 2010 zase zastavila leteckou dopravu na severní polokouli erupce sopky Eyjafjallajökull.

Zdaleka nejničivější byla za poslední staletí erupce sopky Laki. K její ničivé erupci došlo roku 1783, kdy sopka byla aktivní po dobu asi osmi měsíců. Celkem zalilo horké magma plochu 600 kilometrů čtverečních. Kromě lávy se z ohnivé brázdy Lakagígar (které dala název právě Laki) vyvalily spousty dalších sopečných hornin, tuny kyseliny sírové a množství jedovatých plynů.

Jedovaté látky zahubily na ostrově odhadem až čtvrtinu obyvatelstva, tedy téměř deset tisíc lidí, osmdesát procent ovcí a polovinu koní a hovězího dobytka. Dánsko, pod nějž tehdy Island patřil, dokonce tehdy zvažovalo úplné odstěhování obyvatel z ostrova.

Spolu s lávou, která ze začátku tryskala při erupcích do výšky 800 až 1400 metrů, se ve vzduchu ocitlo také obrovské množství sopečného popela. Vzdušné proudy ho vynesly až do výše kolem patnácti šestnácti kilometrů a poté ho roznesly po celé planetě. Nejvíce ho zůstalo nad Islandem a severní polokoulí, kterou v podstatě zastínil.

Následky daleko přesáhly hranice Islandu i Evropy. Erupce dokázala změnit celosvětové klima na několik let a přinesla tuhé zimy v Evropě a Americe a sucho na africkém kontinentu. Sopka uškodila i Praze.

„Do Prahy přinesly zkázu ničivé povodně způsobené rychlým táním sněhové pokrývky. Karlův most v Praze byl poničen vzedmutím vody s plovoucími krami ledu. Vltava stoupla o čtyři metry během dvanácti hodin. Z mostu se přitom zřítila do vody socha anděla, kterou potápěči vylovili až během oprav mostu v roce 2004,“ popsali vědci. 

Yellowstonský supervulkán: globální hrozba

Supervulkán je sopka schopná sopečnou erupcí produkovat ejekta větší než jeden tisíc kubických kilometrů. To je tisíckrát více než většina historických erupcí. Na Zemi se nachází několik doložených supervulkánů, jejichž dřívější erupce způsobily katastrofy globálních rozměrů. Tou nejslavnější je Yellowstonský vulkanický systém – je v ohledu na sílu případné erupce natolik výjimečný, že si zaslouží v podstatě vlastní kategorii. Zatímco ostatní sopky by ničily lidské životy, erupce tohoto supervulkánu by mohla zničit celé civilizace a možná i celé lidstvo.

Erupce yellowstonského supervulkánu by sice okamžitě zabila statisíce lidí, ale množství vyvrženého materiálu by podle síly erupce vedlo až ke snížení slunečního světla a důsledkem by bylo globální ochlazení a stmívání celé planety – tedy stav podobný jaderné zimě po atomové válce. 

„Nevíme, kdy nejdřív může vybuchnout, z geologických záznamů a geofyzikálních přístrojových pozorování ale víme, že je to aktivní oblast a že k výbuchu zřejmě dojde – nevíme ale jestli za tisíc nebo deset tisíc let,“ uvedl Prokop Závada z Geofyzikálního ústavu AV ČR.

Supervulkán vybuchuje zhruba každých 500 tisíc let, přičemž exploze jsou rozsáhlé a ničivé. „Vytvoří se sopečný oblak, který zahalí na nějaké období nejjemnějším popelem celou planetu Zemi. Vytvoří i sopečný popel v nějaké vrstvě, která by pokryla velké území Spojených států. V dnešní době by to mělo katastrofické následky. V moderní historii jsme se ještě s takovým výbuchem nesetkali,“ upozornil Závada.

Video Studio 6
video

Geofyzik: Vědci zatím nevědí, kdy supervulkán v Yellowstonu vybuchne

Vědci proto bedlivě sledují, jak dochází k vertikálnímu pohybu dna kráteru a jaké je složení plynů, jež vypouštějí fumaroly, tedy otevřené spojnice zemského povrchu a zemského podloží, které produkují páru a plyny.

Americká agentura NASA už také pracuje na plánech technologických řešení, která by mohla USA v případě blížící se erupce zachránit.