Už na konci 40. let si dali komunisté za cíl zničit katolickou církev. Obávali se jejího vlivu na veřejnost, a proto se rozhodli vymazat z veřejného povědomí biskupy, které roky izolovali na několika tajných místech v celé republice. Biskupové trpěli v internaci i hlady, nevěděli, kde jsou a nesměli se stýkat s okolím. Mnozí pak vlivem prožitých útrap zemřeli. U tří z nich probíhá v současnosti proces blahořečení.
Ve vodě si uvařili vejce a pak z ní ještě udělali čaj. Komunisté trápili biskupy hladem i izolací
„Nesměli otevírat okna, byli za závěsy. Kolem zámečku byl dvojitý plot, běhali tam vlčáci a v noci byl ten prostor osvětlen. V Paběnincích byla dokonce zabílená okna, aby je nebylo vidět. Když to někdo porušil a díval se ven, okamžitě přišel trest. Měli také málo potravin i vody. Třeba si k večeři uvařili vajíčko, k tomu měli krajíc chleba a pak z té vody ještě uvařili čaj,“ popisuje historik František Kolouch, který situaci biskupů popsal v nové publikaci Internace: Věznění a izolace českých biskupů římskokatolické církve v době komunistické totality.
V knize upozorňuje nejen na příběhy internovaných, ale také na místa, kde je komunisté izolovali. Ta byla totiž tajná a sami církevní představitelé netušili, kde se nacházejí. Dnes už víme, že je drželi například v Růžodole, Myštěvsi, Roželově nebo Paběnicích.
Internační objekt v Růžodole
Biskupy převáželi pod dekou a jako na svatbu
Jedním z internovaných byl i českobudějovický biskup Josef Hlouch, který byl stejně jako ostatní izolován od června 1949 nejdříve ve své rezidenci. „Krajské národní výbory doručily biskupům trestní nález, ve kterém dostali pokutu. Například Josef Hlouch měl zaplatit 50 tisíc korun. Zároveň jim byl zakázán pobyt mimo diecézi s tím, že se chovají nepřátelsky vůči lidově demokratickému zřízení a že odmítli podepsat slib věrnosti,“ vysvětluje Kolouch.
Komunisté se obávali možného vlivu biskupů na věřící. Vnímali je podle Koloucha chybně jako opoziční politickou sílu a když s nimi nechtěli spolupracovat, rozhodli se je vymazat z povědomí lidí.
Biskup Josef Hlouch
Biskupa Hloucha převezli z izolace v jeho diecézi počátkem roku 1952 v rámci takzvané Akce H. Vezli ho až po setmění, v automobilu, který byl z důvodu konspirace nazdoben jako na svatbu a biskup se musel během cesty skrývat pod dekou – jednak, aby ho nikdo neviděl, ale aby ani on sám netušil, kam ho vezou. O přítomnosti biskupů v místech internace pak nevěděli ani místní obyvatelé.
„Byla místa, kde lidé tušili, že tam někdo je. V Paběnicích pamětníci popisují, že občas viděli vjíždět kolonu aut, ale nikoho neviděli. Správci těch objektů také nakupovali ve vesnici potraviny, nebo dámské hygienické potřeby (pro řeholní sestry, které se o biskupy staraly) a místní lidé tak poznali, že v těch objektech asi někdo je,“ popisuje historik.
Přestože se ani biskupové neměli dozvědět, kde je komunisté zadržují, občas jim k tomu pomohla náhoda.
„V Myštěvsi správce objektu František Zita vozil k zámečku vodu v cisterně na valníku. Zapomněl ale na to, že na tom valníku zůstala cedule s nápisem Myštěves. Biskupové pak na procházce viděli ten valník dírou v plotě a protože měli k dispozici knihovnu, tak jednoduše už potom dohledali a zjistili, kde jsou. V Paběnicích zase předseda místního Národního výboru dostal od StB pokyn, že když hlásí obecním rozhlasem, nesmí zmínit název vesnice. A on jednou dětem takto přál hezké prázdniny a na konci řekl, že jim to přeje Národní výbor v Paběnicích, a tak se biskupové opět dozvěděli, kde jsou,“ vysvětluje Kolouch.
Příslušníci StB s nimi byli všude. Na návštěvě rodiny, i v noci
Přestože biskupové nebyli ve vězení ani v pracovním táboře, podmínky jejich izolace byly podobné. Kromě hladu je trápila také nemožnost pohybu. „Nesměli mít rádio ani televizi, ale mohli dostávat Rudé právo. Na některých místech byli třeba celé dopoledne zavření vevnitř a nesmělo se ani větrat a až po obědě je na hodinu vzali do takzvaného kolotoče. To byl vycházkový prostor, kde chodili pořád dokola a neviděli ven, protože tam byl vysoký plot,“ upřesňuje autor publikace.
Podmínky pochopitelně vedly k postupnému zhoršování zdravotního stavu biskupů. „Nejhůře asi dopadl Josef Matocha, olomoucký arcibiskup, který byl ve velmi přísné izolaci až do své smrti v listopadu 1961. Zakázali mu i přítomnost řeholních sester, které by se o něj staraly. Takže i vlasy mu stříhal příslušník StB. I v noci, když spal, byl s ním v místnosti příslušník StB. V těchto otřesných hygienických podmínkách tento starý pán zemřel,“ dodává Kolouch.
Josef Hlouch ve své pracovně
Izolaci špatně nesl i Josef Hlouch. „Byl to velmi citlivý člověk a internaci snášel těžce, především odloučení od své diecéze. Trpěl srdečními záchvaty a jeho stav se zhoršoval. Až v roce 1953, když byl v Myštěvsi, tak mu tu nejpřísnější internaci zrušili a byl převezen na mírnější místo na zámeček v Šebetově. Tam se jeho stav zlepšil, protože byl ve větším klidu a mohl chodit do parku na procházky na čerstvém vzduchu,“ vysvětluje historik. V roce 1958 ho ale přemístili do Paběnic, kde byl režim opět přísnější.
Zlom pak přišel v roce 1963, kdy komunisté biskupy na nátlak Vatikánu z přísné internace propustili a přesunuli do různých charitních domů. Přesto je stále sledovali příslušníci Státní bezpečnosti.
„V době, kdy Josefu Hlouchovi zrušili internaci a on mohl jet třeba na návštěvu za bratrem do Brna, tak s ním vždy jezdil příslušník StB. Hlouchova rodina mu říkala 'kostelník', protože chodil stále s ním a když Hlouch přišel na návštěvu, tak si ten příslušník sedl, vytáhl na stůl magnetofon, zapnul nahrávání a až pak se mohlo mluvit,“ zprostředkovává vzpomínky příbuzných Kolouch.
Návrat Josefa Hloucha do Českých Budějovic (1968)
Hloucha psychicky utýral komunistický tajemník
Uvolnění nastalo s pražským jarem v roce 1968. I Josef Hlouch se mohl v červnu vrátit zpět do své diecéze. Vše ale trvalo sotva pár měsíců a s nástupem normalizace se situace opět změnila.
Na místa krajských církevních tajemníků se dostali horliví komunisté, kteří svých pravomocí zneužívali k týrání biskupů. V Českých Budějovicích to byl Leo Drozdek. „Týral Hloucha dlouhými návštěvami, při kterých si nechal nalévat alkohol, byl na něj hrubý a kouřil mu tam pod nos, což Hlouchovi se slabým srdcem nedělalo dobře. Za 18 let internace toho velmi protrpěl. Drozdek ho navštěvoval ob den a vyčerpával ho několikahodinovými schůzkami a psychickým nátlakem. Hlouchovo slabé srdce to nevydrželo a zemřel. Je tak dalším mučedníkem komunistického režimu,“ dodává Kolouch.
Hlouch zemřel 10. června 1972 na srdeční zástavu. Přestože se StB snažila jeho pohřeb utajit a v den pohřbu zakázala podnikům v okolí schvalovat zaměstnancům dovolenou a náhradní volno, do katedrály v Budějovicích přišly tisíce lidí.
V roce 2018 zahájil Vatikán proces Hlouchova blahořečení. Ve stejné fázi je pak beatifikace jeho dalších dvou kolegů z internace – Štěpána Trochty a Josefa Berana.