Cepy, sekery i plamenomet – těmito zbraněmi před třiceti lety vězni v Leopoldově útočili proti bezpečnostním složkám. Při největší vězeňské vzpouře v Československu měli trestanci věznici pod kontrolou celé dva týdny. Ministerstvo vnitra proti nim muselo 28. března 1990 nasadit obrněné transportéry, vrtulníky a více než dva tisíce mužů. Vůdce vzpoury se za její potlačení symbolicky pomstil ještě rok a půl poté.
„Kromě velení se akce zúčastnilo 62 příslušníků jednotek rychlého nasazení, takzvaných červených baretů, 350 příslušníků Sboru nápravné výchovy, dalších sto ze Sboru národní bezpečnosti, více než 150 příslušníků výsadkového vojska a zabezpečovalo ji i na 1700 vojáků. Aby nedošlo k ohrožení vězňů a členů zásahové skupiny výbuchem v budově, byl předem celý chodbový a kanalizační systém paralyzován dusíkem a vypnuta elektřina v celém objektu,“ popsalo tehdejší zásah Rudé právo.
Vzpouru vězňů tehdy spustila sametová revoluce a přechod k demokracii. Vězňům totiž vadilo, že amnestie nového prezidenta Václava Havla se nevztahuje na všechny.
Vězni vykradli kuchyň se zásobami za 1,5 milionu korun a začali fetovat
Havel amnestii vyhlásil 1. ledna 1990. Týkat se měla vězňů s tresty do dvou let, v případě neúmyslných trestných činů až do tří let. Ostatním se tresty měly zkrátit. Amnestie se ale nevztahovala na pachatele závažných provinění jako byly vraždy, znásilnění a loupeže.
Podle statistiky Institutu pro kriminologii a sociální prevenci bylo v lednu 1990 na základě amnestie propuštěno 12 600 odsouzených a šlo tak o dosavadní největší hromadné odpouštění trestů v historii Československa. Právě ti, kterých se ale amnestie nijak nedotkla, se začali bouřit.
Nejhorší situace nastala ve slovenském Leopoldově. Ve zdejším zařízení, které jako vězení sloužilo už od poloviny 19. století, za komunismu bylo i mnoho politických vězňů – například velitel pražského povstání Karel Kutlvašr, bojovník z východní fronty Pravomil Raichl, ale i pozdější prezident Gustáv Husák.
V nejstarší věznici na Slovensku byli také pachatelé nejzávažnějších trestných činů a nebezpeční recidivisté. A právě ti rozpoutali v polovině března 1990 vzpouru.
„Po amnestii, kdy odtud bylo propuštěno 652 odsouzených, se situace zlepšila, ale již v únoru se v ubytovacích traktech zabarikádovalo 217 vězňů. Po 15. březnu vstoupilo přes tisíc vězňů do celoústavové okupace, do ubytovacích prostor již nikdo (…) neměl přístup, pod svou kontrolou měli odsouzení i kuchyň s potravinami v hodnotě 1,5 milionu korun. Militantnost zhruba tří set odsouzených se stupňovala. Požadavek byl stále stejný – všechny propustit na svobodu,“ informovalo o situaci ve věznici Rudé právo.
Podle dokumentárního pořadu o vzpouře s názvem Třetí nápravná, který Československá televize odvysílala poprvé už 6. dubna 1990, se vězni zmocnili také zásob lihu a medikamentů, začali si vyrábět vlastní alkoholické nápoje a z léčiv byli zfetovaní.
Do vzpoury se ale nezapojili všichni vězni. Asi 150 z nich se odmítlo na rebelii podílet a stali se tak v rukou vzbouřenců rukojmími.
Boj trval více než dvě hodiny. Vzbouřenci museli do naha
Po dvou týdnech a marných pokusech o vyjednávání s vězni, kteří požadovali jedině okamžité propuštění všech, se ministerstvo vnitra rozhodlo na zařízení zaútočit. Vězni se mezitím v budovách opevnili. Na přístupových cestách vytvořili barikády a vrata dokonce údajně svařili autogenem.
K akci se připojila i těžká technika, vrtulníky a obrněné transportéry, které měly mít také psychologický účinek. Vězni si ale mezitím v dílnách, které byly součástí věznice, stačili vyrobit různé zbraně – provizorní sekery, cepy, nože a dokonce i plamenomet. Po několika stovkách zasahujících příslušníků bezpečnostních složek také vrhali zápalné lahve.
Vůdcem vzpoury a samozvaným ředitelem věznice byl recidivista Tibor Polgári. Velitelé zásahu se s ním několik hodin pokoušeli vyjednávat, ale marně. Proto se odpoledne rozhodli zasáhnout silou. Prioritou bylo také osvobození asi 150 vězňů, kteří se do vzpoury nezapojili a drželi je jako rukojmí na střeše – tu vzbouřenci zapálili.
„Věznili skupinu 150 lidí na takzvaném Hradě, kde se vlivem požáru zhroutila střecha. Kdybychom se opozdili, tak by těch 150 vězňů mohlo vinou organizátorů zahynout,“ řekl na tiskové konferenci den po potlačení vzpoury náměstek ministra vnitra Andrej Sámel.
Zákrok proti vzbouřencům trval dvě a půl hodiny. Ve věznici dle tehdejších pamětníků bojoval doslova muž proti muži. Všechny zneškodněné příslušníci okamžitě vyváděli ven a jak je vidět i na policejních záběrech, nutili je svléknout se do naha. Vězni totiž v oblečení skrývali další zbraně.
Zachránit se podařilo také vězně z hořící střechy. Celý zásah, který na videu připomínal záběry z akčního filmu, měl nakonec jednu oběť – muže, který se pravděpodobně zřítil ze střechy. Dalších 29 vězňů bylo zraněno.
Vůdce vzpoury je stále za mřížemi. Stihnul už zabít tři dozorce
Vězni zdemolovali velkou část Leopoldova a museli je tak převézt do jiných zařízení. Před soudem za vzpouru pak stanulo 73 vězňů včetně jejího vůdce Polgáriho. Ten svůj plán dostat se na svobodu neopustil.
Po znovuotevření se vrátil do Leopoldova, odkud se mu společně s šesti dalšími muži podařilo 23. listopadu 1991 utéct. Přitom zavraždili pět dozorců, tři z nich měl zabít právě Polgári. Trestanci chtěli přes Polsko uprchnout do Austrálie, po dvaceti hodinách na svobodě byli ale dopadeni. Polgári s dalšími dvěma vězni dostal za vraždy doživotí. Stále se ale nevzdal svého přání dostat se na svobodu a žádá o prominutí trestu.
„Tragickou událost z Leopoldova nepopírám. Hluboce lituji, co jsem vykonal. Zabil jsem člověka, ten skutek v sobě budu nosit po zbytek života. Pobyt ve vězení mě naučil být lepším člověkem. Nejsem bezcitný mafián, ani sexuální predátor. Výpovědi znalců jsou nepodstatné chiméry (…) Po těch letech už mám na svět úplně jiný pohled, než když jsem byl mladý a nerozvážný,“ tvrdil podle slovenského deníku SME Polgári v lednu 2018 před soudem, který měl rozhodovat o jeho předčasném propuštění. Žádost soud zamítl.
Vůdce největší vězeňské vzpoury v dějinách Československa je tak stále za mřížemi, i po třiceti letech.
