Většina paleontologických nálezů pravěkých savců má jedno společné: pocházejí od samců. Pro vědce je to záhada, která možná ukazuje, jak moc se způsob života obou pohlaví liší. O jejím luštění napsali v článku, který vyšel v září v odborném žurnálu PNAS.
Poprvé na trend „všude samí samci“ upozornili experti z Adelaidské univerzity, když studovali pomocí analýzy DNA pohlaví exemplářů pravěkých savců ve svých sbírkách. Dá se to poznat nejen z tvarů kostí nebo lebek (jsou-li dost zachovalé), ale také z DNA podle počtu chromozomů. Vědci studovali přes 20 tisíc vzorků, z pěti procent z nich se jim podařilo získat použitelnou DNA.
Už při studiu prvního zkoumaného druhu, bizonů, se ukázalo, že samčích vzorků je pozoruhodně mnoho. Po analýze všech vzorků už bylo jasné, že jim patří tři čtvrtiny z nich. Velmi podobné údaje zveřejnili také paleontologové ze Švédska, kteří studovali 95 ostatků mamutů ve své zemi. Samců bylo 69 procent. Podobný poměr se později ukázal také u pravěkých medvědů, jejichž ostatků měli vědci k dispozici 91.
Vědce to překvapilo. Není podle nich totiž pravděpodobné, že by byl poměr pohlaví u pravěkých zvířat natolik nevyvážený.
Riskantnější život samců
Možným vysvětlením je podle odborníků odlišný způsob života pravěkých samců. Ti se zřejmě mnohem častěji než jejich samičí protějšky vydávali sami na cesty. Například mamuti opouštěli bezpečí svých matriarchálních stád, která fungovala podobně jako současné sloní společnosti. Mladým, lehkovážným a divokým tvorům proto mohlo hrozit větší nebezpečí, že se dostanou do problémů a zemřou.
„Pravděpodobněji dělali hloupé věci, jako je například umírání v dehtových jámách,“ domnívá se jeden z autorů studie Graham Gower z Adelaidské univerzity. Bažiny, jámy nebo jezera přitom představovaly velmi dobrá prostředí pro zachování fosilií pravěkých zvířat.
Převažující počet samčích pozůstatků u pravěkých medvědů byl pro vědce ještě překvapivější. Tento druh zvířat totiž nežil ve stádech. Podle Gowera by nepoměr mohlo vysvětlit například to, že medvědi měli mnohem větší rozsah svého pohybu než medvědice, a proto také umírali v širším okolí.
Tento rozdíl se ovšem spolu s rostoucí nadmořskou výškou snižoval. Podle vědců se tak dělo zřejmě proto, že v horách je potrava vzácnější. Z toho důvodu se zřejmě i samice byly nuceny pohybovat na větších plochách.
Samčí fosilie jako žádanější trofeje
Při hledání vysvětlení si ale vědci pohrávají ještě s jednou teorií. Podle ní sběratelé před lety měli tendenci hledat spíše větší, a tím pádem i působivější fosilie. Samčí těla přitom zpravidla bývají větší. Tento druh předpojatosti je možné identifikovat například v moderních ornitologických sbírkách.
Takzvaný pohlavní dimorfismus je podle Gowera patrný například u lebek pravěkých zvířat, jako jsou mamuti nebo bizoni. Proto je možné, že samci jsou pro sběratele atraktivnější. Analýza počtu vzorků, které vykazují jasný pohlavní dimorfismus, nicméně jasné výsledky nepřinesla.
- Pohlavní dimorfismus, pohlavní dvojtvárnost či sexuální dimorfismus je výraz, který se používá u živočichů a označuje, že samice vypadá jinak než samec. Rozdíl je tedy nejen v pohlaví jedince a jeho pohlavních orgánech, ale též v sekundárních pohlavních znacích, jako je velikost těla, zbarvení nebo například tvar.
- Zdroj: Wikipedie
Několik výjimek
Bowerův tým také počítal pozůstatky samců a samic v online databázích ve čtyřech největších přírodovědných muzeích na světě. Exempláře byly shromážděny za posledních sto let, většinou díky lovu.
Výsledky byly podobné jako u bizonů, mamutů a pravěkých medvědů. Výjimku představovalo několik savčích řádů – netopýři, lenochodi a mravenečníci. Všechny tři měly více samic.
V případě netopýrů by převažující počet samičích exponátů mohla vysvětlovat skutečnost, že některé jejich kolonie jsou tvořené jen jimi. Pro lenochody a mravenečníky vědci vysvětlení nemají.
