Archeologové popsali první případ, kdy pes žil s lidmi ne jako jejich sluha, ale jako přítel. Jeho majitelé byli lovci a sběrači, kteří žili na území střední Evropy nomádským způsobem života.
První pes, který žil s lidmi jako přítel. Archeologové našli důkaz kousek od českých hranic
Když lidé začali poprvé žít se psy, změnilo to obě strany, jak člověka, tak i psa. O psech jsme to věděli vždy, evoluční změny jsou na nich vidět pouhým okem. Ale čím dál víc se dozvíme o tom, že i psi proměnili člověka.
K první domestikaci psa došlo přibližně před 30 tisíci roky, ale ani zdaleka nevíme, jak to mohlo vypadat. Nyní ale máme konečně konkrétní důkaz, že přibližně před 14 200 roky už lidé psy milovali a starali se o ně podobně jako v současnosti.
Přibližně před 100 roky byly na německém archeologickém nalezišti Bonn-Oberkassel objeveny pozůstatky psa - byly pohřbené poblíž dvou lidských koster; jedna byla asi čtyřicetiletého muže, druhá přibližně dvacetileté ženy. Nový výzkum těchto kosterních pozůstatků prokázal, že se jedná o nejstarší doložené kosti psa v lidské společnosti, dokonce zřejmě po boku jeho majitelů. Nový průzkum ale také prokázal existenci druhého psa – jde o jediný známý pohřeb psa z té doby, kde jsou dva psi.
Jeho majitelé byli zřejmě lovci a sběrači, kteří žili na území střední Evropy nomádským způsobem života. Podobně jako ostatní lidé v té době asi sledovali migrující stáda sobů a dalších velkých savců, kteří v té době v této krajině žili – a psi jim pomáhali taková zvířata stopovat.
Většina expertů pokládá vztah mezi lidmi a psy v té době za čistě utilitární – tedy založený na vzájemném zisku. Lidé využívali jemných smyslů psů, ti zase získávali potravu, která po lidech zbyla. Nová analýza zveřejněná v odborném časopise Journal of Archaeological Science to ale zpochybňuje. Naznačuje totiž, že štěně si muselo zažít velmi složitý život – ve věku mezi 19–23 týdnem života totiž prodělalo silnou psinku.
Jde o nemoc příbuznou lidským spalničkám, pro zvířata může být smrtící a téměř vždy zanechává těžké následky. Později, když ji pes překonal, ji znovu dostal nejméně třikrát. Už poprvé by většinu psů zabila, ale šance, že by pes bez lidské pomoci přežil i další tři, je prakticky vyloučená.
Vědci si myslí, že když byl pes nemocný, lidé se o něj starali, museli k němu tedy cítit silné emocionální pouto – jde tak o úplně první příklad, kdy pes nebyl chován jako užitečné zvíře, ale jako psí mazlíček.
