Nosorožec tuponosý severní je zvíře, které by za normálních okolností bylo prohlášené za vyhynulé. Žijí už jen dvě samice, poslední samec jménem Sudán zemřel 18. března 2018 v Keni. Vědci z celého světa se však snaží, aby přes všechny překážky dostala tato zvířata ještě šanci.
Jedním z důvodů, proč je záchrana těchto tvorů tak složitá, je jejich komplikovaná reprodukce. Děložní hrdlo samice, tedy ta nejspodnější část dělohy, má nesmírně složitý vzhled – „vypadá jako série písmen S, která jsou navázána jedno na druhé“, uvedla pro magazín Wired Barbara Durrantová ze zoologické zahrady v San Diegu. Kvůli tomuto tvaru je nesmírně složité jakkoliv s reprodukčním systémem manipulovat.
Právě tato vědkyně ve spolupráci s odborníky z Kalifornské univerzity v San Diegu zkouší najít způsob, jak problém vyřešit. Vyvíjí robotického hada, který by byl schopný se pohybovat děložním hrdlem nosorožcí samice a dostat touto cestou embryo na správné místo dělohy. Pokud by metoda fungovala, mohla by pomoci k zachování druhu. Celý projekt získává peníze i s pomocí skupinového financování na internetu.
Cesta robota
Vědci by však robota nevyslali do těla jedné ze dvou zbývajících samic nosorožce tuponosého severního, jak Najin tak Fatu jsou totiž už neplodné. A nemají tedy žádná vajíčka. Ale k dispozici je zamražené sperma, které přírodovědci již dříve odebrali. A k reprodukci chtějí využít samici nosorožce tuponosého jižního.
Tento poddruh je totiž natolik blízkým příbuzným vymírajícího nosorožce tuponosého severního, že se s ním může rozmnožovat. A to znamená, že samice může nést embryo druhého poddruhu. To sice není k dispozici, ale vědci ví, jak ho získat. Na myších se to už podařilo: buňky z kůže je možné upravit tak, že se vrátí do původního stavu, takže se z nich dá získat jakýkoliv druh buněk.
Durrantová vysvětluje: „Vezmeme je časem zpět a potom je zase pošleme dopředu, ale jinou cestou, takže se z nich nestanou kožní buňky. Pokud bychom tak uměli vyrobit spermie a vajíčka nosorožců tuponosých severních, mohli bychom je použít k umělému oplodnění.“
Zamraženého spermatu mají totiž vědci velmi málo, rádi by proto touto cestou získali jak samčí, tak samičí pohlavní buňky.
Genetika a robotizace v jednom programu
Jenže i to by byl pouhý začátek – pak by museli vědci ještě dostat vajíčko do dělohy samice nosorožce tuponosého jižního. A to je možná ještě složitější, než extrémně náročná genetická úprava embrya v laboratoři.
Právě v této fázi nastoupí podle Durrantové robotický had. Původně byl vyvinut k léčbě lidí – například pro kolonoskopii (vyšetření tlustého či tenkého střeva). Díky rozměrům se ale ideálně hodí i na umělé oplodnění samice nosorožce.
„Bude se muset navigovat opravdu mučivě složitými kanály,“ vysvětluje Michael Yip, který na návrhu robotického hadího těla pracuje. „Je tam tolik stoosmdesátistupňových zatáček, že se tam prostě nic jiného nedostane.“
V přední části robota je umístěná citlivá kamera, s jejíž pomocí pak operátor stroj ovládá. „Naším cílem je vytvořit stabilní a samostatnou populaci nosorožců tuponosých severních,“ vysvětluje Durrantová.
