Lidský zásah do pozemského klimatu by mohl potlačit problémy způsobené klimatickou změnou. Takzvané klimatické inženýrství s sebou ovšem nese obavu, že by takový zásah mohl negativně ovlivnit počasí. Tyto obavy nyní mírní studie zveřejněná v časopise Nature Climate Change. Její autor ovšem doporučuje, aby se lidstvo tomuto řešení zatím vyhnulo. Klimatickému inženýrství totiž současná věda zatím dostatečně nerozumí.
Když se poprvé začalo mluvit o umělém potlačování klimatických změn, řada expertů varovala, že by tato snaha mohla způsobit více škod než užitku. Obávali se, že by mohla přinést intenzivnější tropické cyklony a ovlivnit množství srážek nad pevninou.
Nová práce mezinárodního vědeckého týmu ale ukazuje, že tyto obavy jsou neopodstatněné – extrémní vlivy počasí by se v případě geologického inženýrství mohly projevit pouze na čtyřech desetinách procenta planety. Výzkumníci pracovali se scénářem, kdy by se pomocí chemických látek vypouštěných do ovzduší eliminovala polovina lidmi způsobeného oteplování.
V čem je riziko?
K cílenému ochlazování planety existuje hned několik cest, nejčastěji se ale mluví o vypouštění aerosolů do ovzduší. Například oxid siřičitý by ve vzduchu napodoboval erupci sopek a odrážel by sluneční záření zpět do kosmu, takže by na Zemi pronikalo méně tepla.
To by sice planetu ochlazovalo velmi účinně (kilogram těchto látek by mohl vyvážit až několik stovek tisíc kilogramů oxidu uhličitého), v atmosféře by však stále zůstávalo až dvakrát více oxidu uhličitého než před průmyslovou revolucí. A to je situace, která na naší planetě nikdy nebyla - proto je pro klimatology tak složité takový scénář popsat.
- Carbon dioxide removal (CDR): Odsávání oxidu uhličitého z atmosféry a jeho následné ukládání do podzemních prostor nebo přeměnu na stavební materiály.
- Stratospheric aerosol injection (SAI): Právě tento typ vědci v této studii zkoumají. Do vyšších vrstev atmosféry by se pomocí raket nebo dělostřelectva vystřelovaly kontejnery s aerosoly různých chemikálií, nejvíc se zvažuje kyselina sírová, sulfan nebo oxid siřičitý. Kilogram těchto látek by mohl vyvážit až několik stovek tisíc kilogramů oxidu uhličitého.
- Marine cloud brightening (MCB): Tento plán počítá s „oséváním“ oblačnosti látkami (například solí), které by změnily mraky, aby více odrážely sluneční světlo zpět do vesmíru.
- Cirrus cloud thinning (CCT): Mračna typu cirrus zachycují značné množství tepla ze zemského povrchu a pak ho vrací zpět k povrchu. Kdyby se je podařilo „naředit“, pak se bude moci teplo vrátit zpět do kosmu a nezůstane na Zemi.
S takovým předpokladem se však vědcům velmi špatně pracuje. Tyto podmínky nikdy dřív na planetě nepanovaly a těžko se tedy popisují existujícími klimatickými modely.
Spoluautor studie David Keith věří, že by ochlazovací technologie fungovat mohly. „Neříkám, že víme, jak to přesně funguje, ani že bychom to měli začít dělat hned,“ uvedl Keith. „Naopak, byl bych absolutně proti tomu, aby se tato technologie nyní použila. Stále se tomuto tématu věnuje příliš malé množství lidí, takže je tu značná míra nejistoty,“ varuje.
Hlavním poselstvím studie je tedy podle Keitha informace, že „geoinženýring“ (jak se odborně cílenému ochlazování planety říká), představuje možnost, jak podstatně zmírnit největší hrozby klimatických změn. Není ale podle něj rozumné ho uspěchat, protože může existovat řada rizik, která dosavadní výzkum nedokázal předpovědět a jedna studie nemůže stačit k povolení něčeho tak zásadního pro celou planetu.
Geoinženýring přináší řadu otázek, pro jejich zodpovězení ale chybí informace
Výzkum je založen na klimatickém modelu, který vyhodnocuje, jak by se měnily podmínky na planetě, kdyby na Zemi pronikalo méně slunečních paprsků. Přímo ale nezkoumá dopady rozprášených aerosolů.
Profesor Alan Robock z Rutgersovy univerzity je k využití klimatického inženýrství skeptičtější, v jedné ze svých úvah vyjmenoval tři desítky argumentů proti této technologii. Mezi ty nejvážnější patří cena – aerosoly by totiž musely být do stratosféry vynášeny pomocí raket, což by stálo stovky miliard dolarů.
„Zatím nejsme schopní říct, jestli se máme rozhodnout pro obohacování stratosféry, pokud bude globální oteplování pokračovat,“ říká. „Udělají náš svět řízení slunečního záření a celé klimatické inženýrství bezpečnějším, nebo naopak více rizikovým? To je otázka, na kterou musíme odpovědět – ale zatím na to nemáme dostatek informací.“
