V zemích, jejichž jazyk umožňuje vypuštění podmětu vyjádřeného osobním zájmenem, dosahuje méně lidí středoškolského vzdělání. Podle studie doktora Horsta Feldmana z univerzity v Bathu, kterou otiskl odborný časopis Kyklos, znamená vypuštění zájmena nižší míru individualismu jedince a s tím spojenou menší snahu dosáhnout vyššího vzdělání. Právě to totiž vede k větší nezávislosti na rodině i společnosti.
Mezi jazyky, které umožňují vypuštění osobního zájmena ve funkci podmětu, patří i čeština. Zatímco Američan musí říci „I speak“, Čechovi stačí říci „mluvím“. Zájmeno „já“ může být bez ovlivnění smyslu tvrzení vypuštěno.
Mezi další řeči, které v tomto směru fungují stejně jako čeština, patří španělština, arabština, ale také „velké“ asijské jazyky, jako je čínština nebo japonština.
Vypuštění podmětu snižuje důležitost jednotlivce
Podle Feldmanna slouží vypuštění osobního zájmena ke snížení důležitosti jednotlivce. Podle vědce je tedy logické, že se tato gramatická vlastnost objevuje právě v jazycích, které patří národům se silnou kolektivní kulturou. Naopak jazyky spojené s kulturami silně individualistickými (například němčina nebo angličtina a skandinávské jazyky) podmět vyjadřovat musí.
Feldmann kvůli práci vyhodnotil data 114 tisíc osob ze 75 zemí světa. Srovnával je s daty o dosaženém středoškolském vzdělání ze 101 zemí. Podle Feldmanna je rozsah výše popsaného efektu značný. A je více patrný u žen, kde je rozdíl kolem 10 procent. U mužů je dopad přibližně poloviční. To znamená, že ve státech, kde se podmět nemusí vyjadřovat pomocí zájmena, je o 5 až 10 procent menší množství studentů, kteří získávají středoškolské vzdělání.
Příčina tohoto jevu je podle Feldmana značně složitá a sám si není úplně jistý jeho vysvětlením. „Pravidla, která umožňují vynechání zájmena, zřejmě udržují pradávné normy a hodnoty. V těchto gramatických pravidlech jsou uložená společenská pravidla dávné minulosti, která dala vzniknout kolektivnosti nebo individualitě,“ napsal vědec.
„Skrze tato gramatická pravidla mohou být starodávné kulturní hodnoty a normy stále efektivní i v současnosti,“ dodal Feldmann.
Vede jazyk k diskriminaci?
Feldmann podrobil svou práci kontrole na další proměnné, aby vyloučil, že významnou roli hrály i jiné faktory, jako například náboženství nebo výše příjmů. Ty sice roli hrají, ale podle studie ne tak významnou.
Práce vychází z dnes velmi oblíbeného oboru výzkumu na pomezí ekonomie a jazykovědy, který hledá příčiny různých hospodářských nerovností v jazykových strukturách. Řeší se tak například otázka, zda nemůže příjmová diskriminace žen vycházet z „diskriminace“, která je zakódovaná různou měrou v jazyce.
