Když se řekne medúza, tak si většina lidí představí moře. Existují ale také sladkovodní medúzy – a když jim přeje počasí, mohou se objevit i v Česku. Ideální jsou pro ně vysoké teploty, takže se jim teď daří, Jílové u Prahy nevyjímaje.
Medúzy se podle biologů začaly v českých zemích poprvé objevovat asi před sto lety. První potvrzený výskyt pochází z roku 1930, kdy byly pozorovány na jezu v Libčicích nad Vltavou. O dva roky později už ji biologové našli přímo uprostřed Prahy - na pilířích holešovického železničního mostu. Teprve později se ukázalo, že se dostaly také na jiná místa v republice.
Tyto nálezy umožnily vědcům medúzky dobře popsat – víme tak o jejich fascinujícím životním cyklu dost, abychom pochopili, jak mohou přežívat v nepůvodním prostředí českých řek, rybníků nebo zatopených lomů.
Kde se vzaly v Česku medúzy?
Sladkovodní medúzy pocházejí z Asie, konkrétně z její jihovýchodní části. Jedná se o druh, kterému biologové říkají medúzka sladkovodní. Vědci je úplně poprvé ale nepozorovali v jejich rodné Číně, ale ve Velké Británii.
„Objevení medúzky sladkovodní pro vědu je známý příběh: William Sowerby, tajemník Královské botanické společnosti, ji roku 1880 pozoroval v nádržích slavné londýnské botanické zahrady Kew Gardens, v nichž se pěstoval obří jihoamerický leknín viktorie královská,“ popisuje biolog Adam Petrusek.
V přírodě ji vědci našli až o pětadvacet let později, v řece Jang-c'-ťiang, do té doby věřili, že medúzky pocházejí z Jižní Ameriky. Rozšířily se hlavně pomocí člověka, možné ale také je, že je na velké vzdálenosti přenášejí migrující sladkovodní ptáci. Jak je to možné?
Medúzky patří mezi žahavce, kteří střídají různá vývojová stádia. Člověk je nejlépe zná ve stadiu medúzy, kdy se jako rosolovité průsvitné talířky vznášejí u hladiny. Mohou ale existovat také ve stadiu polypa, kdy žijí přisedlí u dna rybníků a řek. A právě v této podobě žijí v naší přírodě už bezmála sto let, většinou se z ní vůbec nemění. Nejsou ani schopní pohlavního rozmnožování, množí se jen nepohlavně. Zajímavé je, že všechny medúzky, které byly ve Vltavě pozorovány, jsou samci.
Když se voda ohřeje nad dvacet stupňů a dlouhodobě na této teplotě vydrží, „vykvetou“ na polypech maličké medúzy - když vyrostou, mohou měřit až 2,5 centimetru. Nesnáší ale teploty pod deset stupňů, při nich už hynou.
Může ublížit člověku?
Jedná se sice o dravého invazivního tvora, který u nás nemá přirozené nepřátele, ale podle biologů nepředstavují zatím pro českou přírodu žádné riziko.
Tito tvorové jsou žahaví, stejně jako mořské medúzy, ale mnohem méně silně. Lidskou kůží jejich žahavé buňky neproniknou, přesto člověka ohrozit mohou. Adam Petrusek v článku v odborném časopise Živa varuje: „Líbat je ale není radno: při jedné z našich výprav za těmito tvory se stalo, že kolega potápěč proplouvající jejich hejnem byl požahán na rtu…“
