Ve čtvrtek se do Japonska vrátila velrybářská flotila, která v Antarktidě lovila plejtváky malé. Výsledek letošní sezony zní: 333 zabitých plejtváků malých, z nich bylo 207 březích samic.
Japonci letos ulovili 207 březích samic plejtváků „pro vědu“. Skončily v restauracích
Čtyři lodě, z nichž se velrybářská flotila skládá, přivezly asi třetinu obvyklého množství, které japonští velrybáři dováželi v uplynulých letech. V současné době ale více lovit nesmí kvůli omezení mezinárodními dohodami.
Japonsko uvádí, že oficiálním důvodem, proč tyto kytovce loví, je vědecký výzkum. Právě ten podle mezinárodních dohod z roku 1982 může sloužit jako výjimka pro jinak zakázaný lov velryb. Stejné klauzule využívají také další dva státy – Norsko a Island. Podle řady kritiků se však jedná pouze o výmluvu.
Věda?
Japonsko argumentuje tím, že jen ze zabitých velryb je možné dozvědět se ta opravdu důležitá fakta: Vědci se zaměřují hlavně na obsah žaludků těchto savců. Z něj se dozví, jestli zvířata nestrádala hladem, jak se mění jejich strava a případně i to, jestli se nehorší kvalita životního prostředí – třeba tím, že by v něm přibývalo plastů nebo chemikálií.
Právě z těchto údajů kombinovaných s daty o velikosti a hmotnosti velrybích těl se snaží popsat kvalitu velrybích populací – tak zní japonský argument. Maso z ulovených velryb se pak v Japonsku komerčně prodává ve vybraných obchodních řetězcích; takto získané peníze pomáhají celý vědecký program financovat.
Už roku 2010 ho zpochybnili zástupci australské vlády u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ten roku 2014 rozhodl, že „japonský lov velryb v Antarktidě neslouží pro vědecký výzkum“. Podle tohoto vyjádření také Japonsko nedostatečně zvažuje používání alternativních metod, a navíc vlastně vydává velmi málo vědeckých prací, které by se tomuto tématu věnovaly.
Roku 2016 toto poslední tvrzení prověřili dva vědci v odborném časopise Marine Policy. Prozkoumali 541 vědeckých publikací, které se přímo věnovaly velrybaření, a 297 dalších, které se tomuto tématu věnují nepřímo. Z analýzy vyplývá, že státy, které samy provozují lov velryb, nepublikují kvalitnější výzkum než země, které kytovce zkoumají šetrněji.
Vydávají sice více článků, ale ty se nedostanou tak často do kvalitních odborných časopisů s recenzním řízením a současně jsou mnohem méně citované. Pozoruhodné také je, že i státy, které velryby loví, mají velkou část výzkumu kytovců založenou na metodách, které zabíjená zvířata nepotřebují – podle této práce z něj pochází přibližně polovina celkového výzkumu velryb.
Proč březí velryby?
Veřejnost zaujala především informace o tom, že velké množství velryb bylo březích – 207 samic je ale podle Japonské rybářské agentury podobné množství jako v uplynulých letech, což by mělo naznačovat, že situace s porodností velryb v Antarktidě je stabilní.
Březích totiž bylo asi 90 procent samic, které japonští velrybáři ulovili. Proč je procento tak vysoké? Samice uloveného druhu velryb totiž nosí své mládě velice dlouho, standardně kolem 320 dní.
Ohrozí to velryby?
Velryby, které Japonci ulovili, jsou plejtváci malí. Jedná se o vůbec nejpočetnější kytovce na planetě, kteří nejsou podle žádné statistiky ohrožení. Jedná se o relativně drobné velryby, patří mezi nejmenší kosticovce – měří „pouhých“ osm metrů a váží do osmi tun, přičemž samice jsou o něco větší než samci.
Podle údajů Mezinárodní velrybářské komise z roku 2004 existuje v antarktických vodách stabilní populace odhadovaná na 515 000 exemplářů. To znamená, že letos japonští velrybáři ulovili celkem 0,06 procenta tohoto druhu.
Člověk přitom tento druh velryby loví už stovky let, v Norsku asi od roku 800 našeho letopočtu, pomocí harpun pak od 11. století. Plejtváci malí měli štěstí. V dobách, kdy olej z kytovců poháněl růst západní civilizace, byli příliš drobní na to, aby se je vyplatilo lovit. Podařilo se jim proto přežít toto období bez výraznějších ztrát – na rozdíl od větších druhů.
