Vodíková bomba patří k nejničivějším zbraním, jaké kdy spatřily světlo světa. K jejímu vzniku rozhodujícím způsobem přispěl americký vědec Edward Teller. Řada lidí jej dodnes považuje za génia, který dal svůj talent do služeb zla.
Otec vodíkové bomby byl pokládán za ztělesněné zlo. Jeho práce ale přinesla světu rovnováhu
Ačkoliv Teller, od jehož narození v pondělí uplynulo 110 let, už není naživu, jeho vyhraněný postoj k problematice jaderného zbrojení stále vzbuzuje ostré reakce.
Kvůli své roli při vývoji termonukleární zbraně a argumentům, kterými obhajoval její přínosnost, si Teller vysloužil pověst arogantního cynika bez svědomí. „Jestli existuje na zemi někdo, kdo ztělesňuje zlo, pak je to právě Teller,“ prohlásil jeden z jeho kritiků.
Existuje ale i alternativní pohled, podle něhož Teller sloužil své zemi v boji proti dvěma totalitním systémům – nacismu a komunismu.
- Edem Tellerem se nechal inspirovat i Stanley Kubrick ve svém filmu Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.
Ede Teller, jak znělo jeho původní jméno, se narodil 15. ledna 1908 v Budapešti. Vysokoškolské vzdělání v oboru fyzikální chemie získal na německých univerzitách. Nastupující nacismus jej však v roce 1935 přiměl k odchodu do Spojených států.
Nasadit zlo proti zlu
Na počátku čtyřicátých let se Teller stal členem přísně tajného amerického programu Manhattan. V laboratořích v Los Alamos vznikaly pod vedením fyzika Roberta Oppenheimera plány na výrobu atomové bomby. Teller však sázel na výzkum termonukleární fúze, která mohla vést ke vzniku ještě účinnější pumy, než byly Oppenheimerovy bomby založené na principu štěpení jader.
„Hirošima byl omyl a Nagasaki zločin,“ prohlásil fyzik Victor Weisskopf a shrnul tak pocity řady svých kolegů, kteří se na vzniku jaderné bomby podíleli. Teller byl však jiného názoru. S obavami sledoval nástup komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy a byl přesvědčen, že se Amerika musí připravit na další měření sil.
Vodíková bomba (zdroj: ČT24)
Počáteční nezájem vědců a rozpaky politiků z vývoje „superbomby“ se Tellerovi podařilo překonat až poté, co Sovětský svaz v srpnu 1949 úspěšně vyzkoušel vlastní atomovou pumu. V téže době navíc vyšlo najevo, že se část citlivých informací z amerického a britského jaderného programu dostala do ruských rukou. Technologický náskok USA tak byl fakticky smazán.
Smrtící vodík
Výsledkem výpočtů Tellerova týmu byl návrh termonukleární bomby pojmenovaný podle svých otců Teller-Ulamův. První praktický pokus proběhl 1. listopadu 1952 na pacifickém atolu Enewetak. Energie uvolněná při výbuchu se rovnala explozi téměř deseti a půl milionu tun trinitrotoluenu (TNT). Pro srovnání: první atomová bomba, která byla svržena na japonskou Hirošimu, měla účinek „jen“ 13 tisíc tun TNT.
Vodíková a atomová bomba, srovnání
Kromě toho, že stál u zrodu mimořádně ničivé zbraně, získal si Teller řadu odpůrců svým angažmá v pochybném procesu, na jehož konci byl Robert Oppenheimer v roce 1954 zbaven bezpečnostní prověrky.
Většina vědců vnímala Tellerovu výpověď před vyšetřovací komisí jako opovrženíhodný způsob vyřizování účtů. Zřejmě to byl důvod, proč dal Teller sbohem Los Alamos a svoji další kariéru spojil s druhým centrem amerického jaderného výzkumu, laboratořemi v kalifornském Livermoru.
Kmotr hvězdných válek
Sympatie Tellerovi nepřinesla ani jeho snaha o nasazení termonukleární fúze při dobývání nerostných surovin či budování umělých zálivů. V osmdesátých letech se pak stal jedním z největších zastánců projektu „hvězdných válek“, který měl USA chránit před útokem ruských raket s jadernými hlavicemi.
I přes kritiku, která se snášela na jeho hlavu, Teller nikdy veřejně neprojevoval pochybnosti o správnosti svého jednání. Byl přesvědčen, že jeho vodíková bomba zajistila rovnováhu v době studené války. Katastrofické prognózy atomové války označil za „holý nesmysl“.
Až když v roce 2003 dostal nejvyšší americké občanské vyznamenání, Prezidentskou medaili svobody, překvapivě uvedl: „Často jsem zápasil s pochybnostmi, jednám-li správně.“ Edward Teller zemřel v září 2003 v kalifornském Stanfordu.