Za totality směla vést jen dětský oddíl, pak řídila Akademii věd. Helena Illnerová slaví osmdesátiny

„Jemnost a slušnost chování dosáhnou více než hrubost a neotesanost,“ říká o působení žen ve vysokých pozicích bývalá předsedkyně Akademie věd (AV ČR) Helena Illnerová. Svá slova vztahuje především k současné šéfce této instituce Evě Zažímalové, stejnou měrou ale platí i o ní samotné. Ve čtvrtek tato významná vědkyně oslaví 80. narozeniny. Na své působení v čele AV ČR zavzpomínala v rozhovoru pro ČTK.

Jak vést instituci v krizi

Funkci ve vedení Akademie věd získala Illnerová v roce 1993, a to jako místopředsedkyně zastupující chemické a biologické ústavy. Pro tuto instituci to byla těžká doba, po rozpadu Československa se radikálně měnila. „Rozpočet se snížil z roku na rok o 40 procent. Jen z ústavů chemických a biologických se rušilo deset pracovišť, museli se propouštět lidé. A to i na ústavech, které pokračovaly, ale jejichž rozpočty se velmi redukovaly,“ popsala toto období Illnerová. Z rušených pracovišť s kolegy „zachraňovala“ ty nejlepší vědce a přesouvala je jinam. „Bylo to, jako by člověk dloubal rozinky z koláče a dával je na jiný. Máte u toho strašný strach, aby zcela nezaniklo něco, co je skutečně hodnotné,“ vylíčila. I díky ní přežila AV ČR toto těžké období.

O pozici místopředsedkyně přitom Illnerová původně nijak zvlášť nestála, cítila však určitý tlak ze strany kolegů, kteří jí důvěřovali. Nebýt jich, byly by její plány na počátku 90. let jiné. „Měla jsem velmi dobré vědecké výsledky a byla to přesně doba, kdy jsem najednou mohla cestovat a byla zvaná na mnoho zahraničních kongresů,“ řekla. Za totality cestovat téměř nesměla. To, že nevstoupila do KSČ, jí také znemožnilo dostat řídící funkci. Když kandidovala do vedení AV ČR, mohla se proto pochlubit jen vedením turistického oddílu mládeže.

„Dívali se na mě, co jim to povídám za hlouposti, že to je něco jiného. Ale ono to není nic jiného,“ řekla Illnerová. Vést významnou instituci, turistický oddíl nebo i skloubit výzkum a rodinu chce podle ní ty samé dovednosti. Ví, o čem mluví, sama má dvě děti a pět vnoučat. „Chce to určitou osobní disciplínu a dobrou organizaci práce,“ uvedla žena, která se v roce 2001 stala první předsedkyní Akademie věd ČR.

Čas je všechno

S trochou nadsázky lze říci, že správná organizace času je i tématem jejího celoživotního výzkumu. Zabývala se totiž chronobiologií, tedy otázkou, jak a čím jsou řízené vnitřní hodiny živých organismů. Je to oblast, které se velké pozornosti dostalo před několika měsíci, když právě za ni dostala Nobelovu cenu trojice amerických vědců Jeffrey Hall, Michael Rosbash a Michael Young. „Já jsem studovala biologické hodiny na žlázce s vnitřní sekrecí zvané šišinka, ve které se rytmicky tvoří hormon melatonin – výhradně v noci,“ uvedla Illnerová. Popsala tyto zhruba čtyřiadvacetihodinové rytmy, jimiž se řídí organismus. „Od toho jsem se dostala k centrálním hodinám v mozku. Byli jsme první, kteří popsali, že centrální hodiny, stejně jako tvorba melatoninu, jsou modulovány také roční dobou,“ vysvětlila. „Věděla jsem od začátku, že to je naprosto základní téma pro fyziologii, ale netušila jsem, jak hluboce centrální téma to je,“ řekla.

Své zkušenosti z řízení vědecké instituce zúročila Illnerová i v České komisi pro UNESCO nebo v Učené společnosti ČR. Působila rovněž v několika vědeckých radách, mimo jiné i v panelu, který rozhoduje o vůbec nejprestižnějších evropských vědeckých grantech ERC. Dnes prý má obavy hlavně o budoucnost českého základního výzkumu. „Kdo by tvrdil, že základní výzkum nepotřebujeme, velice by se mýlil, protože je to základ tvořivosti a naší představy, kam se věda ubírá a co nového může přinést,“ míní.