Během zimy se lebka rejska scvrkne až o 15 procent, na jaře se ale dokáže zvětšit téměř na původní velikost. Tato zvířátka se totiž neukládají k zimnímu spánku a během chladných měsíců ztrácí až dvacet procent hmotnosti. Během léta pak svou hmotnost téměř zdvojnásobí.
Němečtí biologové rejsky intenzivně studovali a zjistili, že se úbytek hmotnosti netýká jen tuku a měkkých orgánů, ale také kostí a dokonce i mozku.
Rejsci žijí rychle. Prakticky neustále hledají potravu, nemohou s tím přestat, protože jinak by jejich maličká těla neměla dostatek energie. Bez jídla rejsek umírá už po třech hodinách. Ani když mají potravy dost, moc jim to nepomůže – dožívají se jen 13 měsíců. Během léta se živí nejčastěji larvami a červy, v zimě přecházejí na hmyz a pavouky.
Proč mají rejsci v zimě malé lebky?
Už v padesátých letech dvacátého století si polský vědec August Dehnel všiml, že rejsci chycení v zimě jsou nejen lehčí, ale také menší než ti chycení v létě. Změřil, že jejich lebky jsou plošší a páteř kratší, také řada vnitřních orgánů byla až o 20 procent menších.
Němečtí vědci se nyní rozhodli zjistit, zda to nebyla jen náhoda – zda jde opravdu o stejné rejsky, kteří se nějakým způsobem v zimě zmenšují. Přibližně stovku rejsků odchycených v létě ve volné přírodě u Bodamského jezera proto vybavili miniaturními čipy. Současně rentgenem nasnímali lebky všech zvířat a pak je zase vypustili do přírody. V zimě se pak podařilo přibližně třetinu znovu chytit, změřit a rentgenovat.
Vědci zatím přesně nerozumí všem mechanismům, které jsou s tím spojené, ale uvažují, že by se daly použít také v medicíně.
