Před 225 lety poprvé zazněla Marseillaisa, hymna Francie. Stalo se to 26. dubna 1792 na večírku u starosty Štrasburku Frédérika de Dietricha.
Francouzský důstojník Rouget de Lisle tam zazpíval svou píseň Marseillaisa, pozdější francouzskou hymnu. Marseillaisa se ve Francii zpívá při oficiálních příležitostech nebo na sportovních podnicích. V roce 2005 byla uzákoněna povinná výuka hymny ve všech státních školách.
Marseillaisu složil 24. dubna 1792 kapitán ženistů a amatérských muzikantů Claude-Joseph Rouget de Lisle. Původně se jmenovala Chant de guerre de l'Armée du Rhin (Bojová píseň rýnské armády), od července 1792, kdy do Paříže za zpěvu této písně dorazily vojenské posily dobrovolníků z Marseille, je nazývána Marseillaisou, tedy marseilleskou písní.
V červenci 1795 byla prohlášena za státní hymnu, za císařství a v době návratu monarchie byla zakázána, hymnou se definitivně stala až v roce 1879. V průběhu 19. a 20. století se stala oblíbenou písní revolučních hnutí, v roce 1917 byla v období mezi únorovou a říjnovou revolucí též hymnou Ruska.
Od 70. let 20. století se ve Francii ozývají hlasy, že stávající text s „krví nepřátel“ je příliš násilnický a že by bylo vhodné jej změnit na „mírumilovnější“ verzi. Vzhledem ke spojení písně s bojem za svobodu a demokracii a její roli ve francouzských dějinách je však jakákoli změna krajně nepravděpodobná.
Nejslavnější hymny světa
Nejstarší národní hymnou je nizozemská píseň Vilém (Het Wilhelmus), která byla složena mezi roky 1568 a 1572 (původně se jednalo o starou francouzskou vojenskou píseň). Titul je odvozen od jména nizozemského národního hrdiny, Viléma I. Oranžského, hymnou je od roku 1932.
Hymny vznikají i v současnosti. Jednu z nejnovějších s názvem Stovky květů má od srpna 2007 Nepál, v roce 2006 zavedl novou hymnu i Afghánistán a Kazachstán.
Španělská hymna z 18. století, známá jako Královský pochod, je jednou z několika málo národních hymen beze slov. Slova nemá ani nová hymna Kosova s názvem Evropa či sanmarinská hymna Inno Nazionale (Národní hymna) z roku 1894, jejímž autorem je italský skladatel Federico Consolo. Nejstarší slova má nejspíše japonská hymna Kimi ga jo – pocházejí z básnické sbírky z 10. století. Hudbu složil Hiromori Hajaši v roce 1880.
V evropských státech začaly být hymny populární v 18. století, například první provedení známé britské hymny God Save the Queen (Bože, chraň královnu) je z roku 1745 (tehdy jako God Save the King). První oficiálně přijatou hymnou je španělský Královský pochod z roku 1770, do té doby nebylo něco takového, jako je hymna, potřebné – vznik hymen je spojen s fenoménem nacionalismu.
Právě proto většina známých hymen světa pochází z 19. a 20. století. Například česká vlastenecká píseň Kde domov můj, dnešní česká hymna, poprvé zazněla ve Stavovském divadle v Praze 21. prosince 1834, kdy zde měla premiéru hra Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Poprvé ji tehdy zanotoval populární basista a tehdejší hvězda Stavovského divadla Karel Strakatý.
Kdo tvoří hymny?
Většinu státních hymen složili méně známí autoři (někdy není autor znám vůbec), i zde se ale najdou výjimky. Melodii německé hymny složil známý rakouský skladatel Joseph Haydn, slova i hudbu indické (Jana Gana Mana, Jsi vládce myslí všeho lidu) i bangladéšské hymny (Amar Sonar Bangla, Moje zlaté Bengálsko) napsal indický básník a příležitostný skladatel Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Jeho kolega, norský spisovatel Björnstjerne Björnson, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1903, je autorem slov norské hymny.
Slova k hymnám některých států napsali někde i prezidenti – například kolumbijskou skladbu otextoval prezident z konce 19. století Rafael Núňez, hymna afrického Burkina Fasa nese slova prezidenta z let 1983–1987 Thomase Sankary a slova senegalské hymny napsal první prezident této africké země (1960–1980) Léopold-Sédar Senghor.
Podivné příběhy hymen
Deutschlandlied (Píseň Němců), jejíž třetí sloka je dnešní německou hymnou, napsal Hoffmann von Fallersleben v roce 1841 na melodii Císařské hymny Josepha Haydna z roku 1797. Píseň se v roce 1922 se všemi třemi slokami stala národní hymnou Německa, v Třetí říši se používal výhradně text první sloky („Deutschland, Deutschland über alles…“).
Od založení poválečné Spolkové republiky Německo se od roku 1952 při oficiálních příležitostech zpívá výhradně třetí sloka Einigkeit und Recht und Freiheit (Jednota, právo a svoboda). Zůstala hymnou i po sjednocení.
Ve Švýcarsku existují čtyři verze státní hymny Schweizer Psalm (Švýcarský žalm) vzhledem k tomu, že země má čtyři úřední jazyky (němčina, francouzština, italština, rétorománština).
Ve dvou jazycích (v maorštině a angličtině) je zpívaná hymna Nového Zélandu God Defend New Zealand, která je státní hymnou společně s britskou God Save the Queen, dvě verze (anglickou a francouzskou) má i kanadská hymna O Canada!.
V Jižní Africe je státní hymna Nkosi Sikelel'i Afrika (Bože, ochraňuj Afriku) unikátní v tom, že se zpívá v pěti z 11 oficiálních jazyků země.
Dvě hymny má i Dánsko, jednou je národní hymna Der er et Yndigt Land (Tam je milovaná zem), druhou královská hymna Kong Kristian Stod ved Højen Mast (Král Kristián stanul u vztyčeného stěžně).
Melodie ruské hymny je stejná, jako byla melodie hymny Sovětského svazu. Tato nová Hymna Ruské federace byla přijata 20. prosince 2000 z iniciativy prezidenta Vladimira Putina, údajně zejména proto, že hymna z roku 1991, Patriotická píseň Michaila Glinky, neměla slova. Autorem hudby je Alexandr Alexandrov, slova napsal básník Sergej Michalkov, spoluautor dvou verzí hymny SSSR a otec slavných filmových režisérů Nikity Michalkova a Andreje Končalovského.
Mezi známé mezinárodní skladby patří hymna dělnického hnutí Internacionála. Ruská verze byla až do roku 1944 hymnou SSSR. Hymnou Evropské unie je instrumentální verze Ódy na radost, čtvrté části Deváté symfonie od Ludwiga van Beethovena, neoficiální hymnu má třeba i OSN.
