Obraz Výkřik od norského malíře Edvarda Muncha patří k nejslavnějším expresionistickým uměleckým dílům vůbec. Nyní se stal důkazem vědecké práce.
Oblak na slavném obrazu Výkřik opravdu existoval, dokazuje výzkum
Obraz vznikl ve třech verzích v letech 1893–1910, jeho autor ho namaloval údajně podle autentického zážitku, kdy na obloze spatřil výrazný meteorologický jev:
Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jako by velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.
Obraz má dnes cenu asi 3 miliardy korun, takže budí zájem kunsthistoriků i veřejnosti. Vědci se nejvíce zajímají o ono „krvavé nebe“, jež ve vzpomínce Munch tak živě popisuje. V květnu 2015 přišli dva američtí fyzici s hypotézou, že Munch mohl pozorovat erupci sopky Krakatoa, k níž došlo v srpnu 1883. Na obloze po celém světě se objevily dozvuky této katastrofy – nejčastěji v podobě krvavě rudých pásů. Fyzici našli důkazy, že tyto dozvuky vulkanické erupce byly pozorovány i v Norsku na přelomu roku 1883 a 1884.
Byla to sopka?
Dalším důkazem pro jejich teorie byly snímky z erupce sopky Pinatubo (Filipíny) roku 1991. Také během ní se na obloze objevovaly podobné červeně-fialové mraky tvořené především podélnými pruhy. Problémem této jinak působivé teorie je, že deníkový záznam, kde Munch popsal svůj zážitek, pochází již z roku 1882, tedy k němu došlo již rok před erupcí. O rok později pochopitelně mohl vidět další působivé jevy opravdu spojené s erupcí Krakatoa, ale původní zážitek musel zachycovat něco jiného.
Výkřik
S vysvětlením nyní přišla Helene Muriová, která popsala výsledky svého zkoumání na setkání European Geosciences Union ve Vídni 23. dubna. Vědkyně věří, že Munch popsal typ oblaku, kterému se říká „perleť“ a jenž se vyskytuje jen zcela výjimečně. Jeho vzhled však velmi dobře odpovídá tomu, co zachytil Munch:
Oblak s přezdívkou perleť
Tento typ mraků se vyskytuje za velmi specifických podmínek, zejména při extrémním chladu v nadmořské výšce mezi 20–30 kilometry. Nejčastěji bývají pozorovány ve vyšších nadmořských výškách zejména výše na severu. Jedná se o velmi tenká oblaka, za denního světla jsou tedy špatně pozorovatelná; reálně se dají vidět vlastně jen při východu nebo západu slunce.
A dokonce přímo z Osla existuje jeden záznam, že tam byl na konci 19. století tento oblak pozorován. Muriovou k výzkumu tohoto fenoménu vedlo pozorování stejného jevu nad Norskem roku 2014 – vizuálně jí slavný Munchův obraz extrémně připomínal.