Vědecký tým vedený Kate R. Sprogisovou studoval po šest let delfíny skákavé. Objevil během té doby, jak dokonale se delfíni naučili zabíjet chobotnice.
Chobotnice jsou jedním ze zvířat, která jsou nebezpečná i po smrti – a řada delfínů na to prokazatelně už doplatila. Existují doklady o jednom mrtvém delfínovi, který měl v žaludku hlavu chobotnice; ale jedno z jejích 1,3 metru dlouhých chapadel se mu vplazilo do krku, takže se delfín udusil.
Na rozdíl od většiny jiných zvířat mají totiž chobotnice asi dvě třetiny všech neuronů umístěných v chapadlech. Jejich nervový systém není centralizovaný v mozku, jako je tomu například u člověka, ale každé chapadlo je do jisté míry autonomní. Díky tomu se chapadla pokoušejí uprchnout i poté, co je už chobotnice vlastně mrtvá.
- Podobný problém mají s chobotnicemi i lidé. Korejská specialita san-nakji spočívá v pojídání ještě živých chobotnic. Je hlášeno několik případů, kdy lidé, kteří tento pokrm snědli, zemřeli na zadušení.
Chapadla se o to pokoušejí pomocí svalových křečí, které vyvolávají pohyb. Mohou se tak delfínům i jiným predátorům dostat do míst, kde nemají co dělat. Podle Sprogisové se u delfínů vyvinuly rovnou dvě odlišné strategie, jak se s tímto rizikem vypořádat; podle nálezů chobotnicemi zadušených zvířat se však zdá, že tyto triky neovládají zdaleka všichni.
První způsob spočívá v tom, delfín uchopí chobotnici do čelistí, vyplave s ní nad hladinu a potom s ní vší silou udeří o hladinu. To většinou stačí k tomu, aby se křehké tělo chobotnice „rozpadlo“. Druhý způsob spočívá v opakovaném vyhazování chobotnice nad hladinu – výsledek je stejný jako v prvním případě.
Podobným způsobem zabíjí svou kořist celá řada jiných mořských tvorů, například kosatky takto vyhazují z vody tuleně, žraloci dělají to stejné třeba se sviňuchami. Delfíni jsou však vynalézavější, což dokládá existence více loveckých metod.
Když delfín houbaří
Delfíni mají podobně promyšlených metod, jak bezpečně získat kořist, více. Jedna z nich, jíž se říká „houbaření“, spočívá v používání mořských hub jako štítu. Když se pokouší pátrat na mořském dně po rybách, které jsou tam ukryté, hrozí jim, že si přitom poškodí citlivou část tlamy – například o skály pod pískem.
A tak si delfíni chrání tlamy mořskými houbami, které drží mezi zuby; fungují pak jako mobilní ochrana před poškrábáním, jako jakési pracovní rukavice.
