Chobotnice jsou jedním ze zvířat, která jsou nebezpečná i po smrti – a řada delfínů na to prokazatelně už doplatila. Existují doklady o jednom mrtvém delfínovi, který měl v žaludku hlavu chobotnice; ale jedno z jejích 1,3 metru dlouhých chapadel se mu vplazilo do krku, takže se delfín udusil.
Na rozdíl od většiny jiných zvířat mají totiž chobotnice asi dvě třetiny všech neuronů umístěných v chapadlech. Jejich nervový systém není centralizovaný v mozku, jako je tomu například u člověka, ale každé chapadlo je do jisté míry autonomní. Díky tomu se chapadla pokoušejí uprchnout i poté, co je už chobotnice vlastně mrtvá.
Chapadla se o to pokoušejí pomocí svalových křečí, které vyvolávají pohyb. Mohou se tak delfínům i jiným predátorům dostat do míst, kde nemají co dělat. Podle Sprogisové se u delfínů vyvinuly rovnou dvě odlišné strategie, jak se s tímto rizikem vypořádat; podle nálezů chobotnicemi zadušených zvířat se však zdá, že tyto triky neovládají zdaleka všichni.
První způsob spočívá v tom, delfín uchopí chobotnici do čelistí, vyplave s ní nad hladinu a potom s ní vší silou udeří o hladinu. To většinou stačí k tomu, aby se křehké tělo chobotnice „rozpadlo“. Druhý způsob spočívá v opakovaném vyhazování chobotnice nad hladinu – výsledek je stejný jako v prvním případě.
Podobným způsobem zabíjí svou kořist celá řada jiných mořských tvorů, například kosatky takto vyhazují z vody tuleně, žraloci dělají to stejné třeba se sviňuchami. Delfíni jsou však vynalézavější, což dokládá existence více loveckých metod.
Když delfín houbaří
A tak si delfíni chrání tlamy mořskými houbami, které drží mezi zuby; fungují pak jako mobilní ochrana před poškrábáním, jako jakési pracovní rukavice.
