Většina vody ze systému nemizí, to je pozitivní zpráva o umělém zasněžování. Problémem je, že spotřeba vody pro tuto činnost je extrémně vysoká. Jedno sněhové dělo spotřebuje 80 až 500 litrů vody za minutu.
K vytvoření 1 m3 umělého sněhu je třeba 250 až 500 litrů vody, což při jeho vrstvě 20 až 35 centimetrů představuje spotřebu 70 až 120 litrů na čtvereční metr (tedy 700 tisíc až 1 200 000 litrů na jeden hektar sjezdovky).
Studio 6: Půlstoletí umělého zasněžování
Část umělého sněhu pochopitelně vysublimuje (a tedy se vypaří), jisté množství je také větrem odneseno pryč. Nejde však o nijak vysoká čísla a navíc by tato voda z oblasti stejně odtekla.
Naopak je velký problém, že je tato voda odebírána v době, kdy je jí v krajině málo. V zimě, tedy v době průtokových minim, může nárazové noční zasněžování způsobit dočasné odebrání veškeré vody ve vodním zdroji. Pro malý potok to může znamenat to, že se sníží průtok natolik, že úplně zamrzne. Komplikace to ale přináší především lidem i zvířatům na dolním toku – voda se k nim dostává později a v menším množství.
Není voda jako voda
Zdaleka největším problémem je však kvalita vody, která z umělého sněhu vzniká. Normální přírodní sníh vzniká z dešťové vody, která je, díky tomu, jak vzniká, téměř rovná kvalitě vody destilované – nejsou v ní tedy žádné rozpustné látky ani nic dalšího.
Oproti tomu umělý sníh vzniká z vody, která je povrchová, tedy vlastně mineralizovaná a zasažená vším, co leží na zemi a pod ní. Rozdíl je vidět i na kvalitě vločky: na rozdíl od přirozené sněhové vločky, která krystalizuje od středu, tvoří umělý sníh spíše kuličky, které mrznou od povrchu dovnitř.
Galerie:
A to není všechno – do této vody se mohou přidávat aditiva, která způsobují, že sníh vydrží delší dobu i při vyšších teplotách. Existují chemikálie, jež udrží sníh ve formě sněhu i při teplotách kolem 10 stupňů. Takováto voda je sice více obohacená o živiny, ale také o škodlivé látky.
Pro přírodu je pochopitelně také nepřirozené, že umělý sníh zůstává ležet na velké ploše svahů delší dobu, než by se dělo jen s obyčejným sněhem. Noční zasněžování přináší i mnoho dalších komplikací: například vyšší úroveň hluku nebo světla.
Tento problém je zcela reálný: podle nové zprávy České inspekce životního prostředí porušilo letos zákon 29 procent skiareálů – většina právě nadměrným odběrem vody.
Že zasněžování není tak docela v souladu s přírodou, naznačuje fakt, že uměle zasněžovat se nesmí například v národních přírodních rezervacích.
Jak vznikla sněhová děla
Tři Američany, Arta Hunta, Davea Richeyho a Wayna Pierce, donutil nedostatek sněhu ve Spojených státech na přelomu 40. a 50. let přemýšlet o tom, jak by se daly eliminovat ztráty při jejich podnikání. Vyráběli totiž lyže.
A tak jeden z nich dostal nápad, jak vyrábět sníh. Vzal starou zahradní hadici, kompresor a rozprašovač a v roce 1950 se mu s primitivním zařízením složeným z těchto částí skutečně sníh podařilo vyrobit. 27. dubna 1954 si první sněhové dělo na světě nechali patentovat.
Průkopníci umělého zasněžování dlouho v oboru nezůstali a v roce 1956 svou společnost prodali. Umělé zasněžování ale díky nim poté zajistilo hladký průběh zimních olympijských her ve Squaw Valley roku 1960 a od sedmdesátých let se již zasněžovalo ve velkém po celém světě.
První umělé sněhové vločky v Česku vyrobili sněhovým dělem v listopadu 1965 na sjezdovce v Zadní Telnici nedaleko Ústí nad Labem. Toto lyžařské středisko v Krušných horách se tehdy stalo nejen nositelem československého prvenství v umělém zasněžování, ale místní lyžaři si komfort umělého sněhu užili jako první i v celém tehdejším socialistickém bloku.
Sněhová děla fungují stále na podobném principu, jaký byl použit před desítkami let. Voda je z nádrže pumpována do trysky děla a do té je současně kompresorem pod velkým tlakem pumpován podchlazený vzduch.
Ten způsobí, že se voda při vystřelení z děla rozprskne na obrovské množství malých kapek, které na studeném vzduchu krystalizují a na zem dopadají již ve formě sněhových vloček.
