Svět zní úplně jinak, než před 100 lety. Podle biologů, kteří se specializují na vnímání planety poslechem, by ho naši prapředkové vůbec nepoznali.
Hlas Země se změnil: hluk mění chování zvířat i lidské vnímání světa
Jak zní nejhlasitější zvuk v přírodě? Roku 2015 zveřejnili vědci v odborném časopise Geophysical Research Letters studii, v níž popsali, že nejhlasitěji dnes zní zvuky bublinek, které se uvolňují z tajících ledovců. Na Aljašce je hluk způsobený tímto zvukem už na úrovni asi 100 decibelů – podle vědců takto hlasitý oceán nikdy ve známých dějinách nebyl.
Zvuky způsobené člověkem a projevy lidské činnosti nahrazují v přírodě ty přirozené, které znali naši předkové – lidé to sice vnímají lehce i na zemi, ale zdaleka nejsilněji se to projevuje právě v oceánech. Mizí z nich charakteristické zvuky, jež vytvářely klasické zvukové klima oceánů po desítky milionů let.
Docent Daniel Frynta, sociobiolog z Přírodovědecké fakulty UK (zdroj: ČT24)
Jedním z těch nejtypičtějších bylo cvakání klepítek drobných mořských krevet. Tito tvorové cvakají rychlostí až 90 kilometrů za hodinu – vytváří to ve vodě proud vody a také jasně rozpoznatelný zvuk, jenž se šíří až do vzdálenosti jednoho kilometru. Díky tomu, kolik těchto krevet ve světových mořích žije, byl tento zvuk v oceánech zcela dominantní.
Jenže od letošního roku víme, že i to zmizí: může za to okyselení oceánů. V březnu vyšel v odborném časopise Proceedings B článek, v němž vědci zkoumali, jak se mění cvakání krevetích klepítek ve stále kyselejším prostředí v oblasti hlubokomořských průduchů. Jejich studie prokázala, že čím kyselejší prostředí, tím méně často a méně hlasitě se krevety ozývají. Podle odhadů mohou zvuky krevet v oceánech mít již brzy jen čtvrtinovou hlasitost.
Jiné ticho, jiný hluk
Změny se projevují stále více i na pevnině. Roku 2015 se tomuto tématu intenzivně věnovali němečtí výzkumníci. Rozmístili v krajině 300 skrytých mikrofonů – pomocí nich sledovali, jak se mění podoba zvuku ve středoevropské přírodě. Výsledky tohoto výzkumu budou znát až za řadu let, ale již nyní existuje řada dílčích prací, které tento problém popisují. Například studie na zvířatech žijících v okolí brazilských dolů ukazují, že zvířata mění svůj životní cyklus na noční – přes den se jim kvůli vyšší míře hluku hůř komunikuje, a tak to dělají až ve večerních hodinách, kdy pracovní doba končí.
Lidmi způsobovaný hluk se projevuje nejen tím, že zvuky přírody přehlušuje, ale také v tom, že mění to, jaké zvuky zvířata vydávají. Existuje známý případ sýkor koňader, které žijí i u nás. Studie zveřejněná v časopise Cell popsala, že pokud tito ptáci žijí poblíž lidských příbytků, vydávají kratší, rychlejší a také výš posazené zvuky. Podle vědců nejde o změny genetické, ale o přizpůsobivost organismů, které se učí přežívat v prostředí, jež je pro jejich klasickou komunikaci se zpěvem nevhodné.
Řada zvířat se přizpůsobuje tím, že prostě zvyšují hlasitost svého zpěvu – dělá to řada zpěvných ptáků, ale třeba také kytovci.