V poslední době probíhá řada pokusů, jež mají prověřit chování lidské posádky v uzavřeném prostředí, jakým je interiér kosmické lodi. Jeden z největších experimentů skončil 28. srpna na Havaji – astronauti byli v jeho průběhu uzavření v „marsovském“ habitatu (patrová kulovitá stavba - obří stan s vnitřním průměrem deset metrů) po dobu jednoho roku.
Paradoxní je, že řada těchto experimentů navazuje na téměř zapomenutý československý pokus ze závěru socialistické éry.
„Pamatuju si, jak sedmý nebo osmý den sedím hodinu u klece se slepicí, dělám na papír čárky, kolikrát klovne do písku, a přitom si zpívám písničku Karla Kryla,“ popsal při dvacátém výročí pokusu své zážitky jeden z účastníků, tehdy student, dnes známý novinář Miloš Čermák.
Nebyl jedinou známou tváří, která se tehdejšího experimentu Štola 88 zúčastnila: Jedním z psychologů byl pozdější novinář Jiří X. Doležal. Skupinu „pilotů“ vedl spisovatel a popularizátor vědy Pavel Toufar.
Pohled Událostí: Simulace cesty na Mars
Poznání našli v hlubinách země
„Štola k Marsu byl první projekt tohoto typu, který se uskutečnil v ČSSR. Zároveň byl ve své komplexnosti ojedinělý, neboť zkoumal člověka v bio-psycho-sociálním pojetí. Konal se na základě našich představ o fungování člověka v kritické situaci. Tou byl model dlouhodobé izolace. Chtěli jsme vědět, jaké okolnosti působí na změnu lidského chování,“ konstatoval vedoucí tehdejšího výzkumu, psycholog a sociolog Jaroslav Sýkora.
„Výsledek bádání má širokou aplikaci i v běžném životě, především šlo však o kosmický výzkum. Účastníky jsme vystavovali mimořádným situacím (oheň na palubě či závady techniky). Předpokládali jsme, že se člověk nebude chovat ve shodě s běžným životem,“ popsal Sýkora smysl experimentu.
Podívejte se na krátký film o experimentu:
Na tomto projektu se podílelo přes 60 osob, celý stál téměř čtvrt milionu korun. Účastníci experimentu byli dnem i nocí sledováni kamerami a mikrofony, vědci vyhodnocovali každý jejich krok. Přitom délka dne se uživatelům změnila z 24 hodin na pouhých 18 hodin – a to, aniž by jim to někdo řekl. Každý den účastníci odevzdávali vzorky krve a moči, ty se pak převážely vrtulníkem do Prahy, kde další tým zkoumal, jak se v nich projevuje stres.
Pokusní lidští králíci museli v průběhu mise plnit spoustu úkolů, starat se o zvířata, dělat spoustu zdánlivě nesmyslných úkonů, ale také se vypořádat s řadou akutních problémů.
Smyslem toho všeho bylo popsat, jak dobře snášejí lidé dlouhodobou izolaci, zejména se experiment věnoval vztahům v týmech.
Zvířata na palubu nepatří
Naopak problémem se stala zvířata „na palubě“. V rámci experimentu se o ně měli účastníci starat a pak je použít jako potravu. Ale v uzavřeném prostředí se stali králíci a slepice jedním z mála subjektů, ke kterému mohli lidé navázat vztah – a pak je odmítali zabíjet nebo konzumovat.
Projekt, který měl smysl
Mohlo by se zdát, že takový projekt z předposledního roku existence socialistického Československa byl zapomenut a brzy překonán. Jenže tento experiment měl smysl, minimálně v tom, že vědci, kteří se na něm podíleli, se později ke stejnému tématu vrátili s modernější technikou a v rámci velkých vědeckých projektů.
Vedoucí projektu Štola 88, Jaroslav Sýkora, se totiž roku 2010 zapojil do mezinárodního projektu Mars-500. V jeho rámci vědci komplexně studovali šestici mužů uzavřených na dobu 520 dní v uzamčeném modulu. Také oni měli za úkol simulaci cesty na Mars, tentokrát ovšem pod mnohem intenzivnější kontrolou vědeckých týmů a také s nesrovnatelně vyšším rozpočtem.
Více o projektu Mars-500 zde:
Dr. Sýkora a jeho tým se v rámci projektu věnoval klíčovému tématu sociomapování. Díky němu psychologové monitorující všechny stránky uzavřeného lidského kolektivu dokážou podrobně popsat, jak se mění vztahy mezi lidmi ve skupině. Velký rozhovor s Jaroslavem Sýkorou natočil pořad Hyde Park civilizace:
