Varšavská smlouva strana 4 z 4

Rudou barvou někdo polil sochu Ivana Koněva na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Kontroverzního sovětského maršála, který bývá považován za osvoboditele Prahy na konci druhé světové války a který se také podílel na přípravě invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, potom dotyčný charakterizoval jako „krvavého maršála“. Koněvovu sochu polévali lidé barvou již dříve. Starosta Prahy 6 oznámil, že tentokrát ji radnice nenechá vyčistit, dokud s ní o soše ruská ambasáda „nezačne jednat konstruktivně“.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Ústav pro studium totalitních režimů spustil interaktivní mapu Oběti okupace 1968. Přehledně zobrazuje kdo, kde, kdy a za jakých okolností zahynul na území Československa v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy v období od srpna 1968 do srpna 1969.

Vláda podpořila zařazení 21. srpna mezi významné dny. Měl by připomínat invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Návrh vznikl jako poslanecká iniciativa, podepsalo ho na 90 poslanců z osmi politických klubů. Nepřipojili se pouze komunisté. Teď o něm bude jednat Poslanecká sněmovna.

V Poslanecké sněmovně vznikla široká nadstranická iniciativa, která usiluje o vyhlášení 21. srpna za významný den. Návrh zákonodárců na zavedení „Památného dne obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“ vzpomíná sovětskou agresi proti Československu v roce 1968 – a ze sněmovních klubů ho (zatím) nepodporuje jen ten komunistický.

Do armády vstupoval ještě na druhé straně barikády – v dobách Varšavské smlouvy. Po politických změnách v zemi a vstupu do NATO se generál Petr Pavel za dvacet let vypracoval do nejvyššího vedení Severoatlantické aliance. A česká armáda podle dnes už bývalého náčelníka generálního štábu ve výslužbě, generála Petra Pavla, po dvaceti letech v Alianci patří k těm nejlepším.

Na jaře 1989 seděl Václav Havel ve vězení a československá armáda plně podřízená sovětské generalitě se pod transparenty „Se Sovětským svazem na věčné časy“ připravovala na možný střet s imperialisty ze Západu. Uběhlo pouhých deset let – a Havel v roli prezidenta suverénní a demokratické republiky stvrzuje ve Spojených státech vstup své země do Severoatlantické aliance. „Dává nám to naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována,“ řekl tehdy s odkazem na mnichovský diktát a sovětskou okupaci. Česko spolu s Polskem a Maďarskem se staly členy NATO přesně před dvaceti lety, 12. března 1999.

Československá lidová armáda v rámci Varšavské smlouvy jen plnila zadání komunistů z Kremlu. Česko se v rámci NATO samo rozhoduje, čím přispěje, říká bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, který má zkušenost se službou v obou vojenských blocích. Upozorňuje také na propastný rozdíl v politizaci vojska: „Že by někdo byl hodnocen podle toho, zda zná usnesení koaliční vlády, jako dřív musel znát usnesení Ústředního výboru KSČ, to už dnes není.“ Zdaleka největší změnu však spatřuje ve vztahu k vojákům, o nichž se konečně začalo přemýšlet jako o lidech.