Ústav pro studium totalitních režimů strana 4 z 5

Je to přesně třicet let, co z Československa odjeli sovětší vojáci, kteří do země dorazili v roce 1968 v rámci srpnové okupace. Už v únoru 1990 byla podepsána dohoda, která odstartovala stahování sovětských vojsk z Československa. Jako poslední odletěl generál Eduard Vorobjov 27. června 1991. Znamenalo to odsunout více než sedmdesát tisíc sovětských vojáků, čtyřicet tisíc jejich rodinných příslušníků, tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, jejich vrtulníky a tuny munice. Jedním z center okupačních vojsk byly středočeské Milovice, kde sídlilo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk.

Uplynulo 90 let od takzvaného procesu s českými učiteli na sovětské Ukrajině. V tehdy největším vykonstruovaném procesu proti českým krajanům v Sovětském svazu bylo odsouzeno 21 lidí. Ústav pro studium totalitních režimů uveřejňuje rozsáhlou dokumentaci k celému případu.

Novým členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se stane historik a archivář Vojtěch Šustek. Jeho nominaci prezidentem Milošem Zemanem ve středu Senát schválil. Místo v radě je neobsazeno déle než čtyři roky. Hlava státu po dvou neúspěšných pokusech z roku 2017 nikoho nenavrhovala.

Tři sestry a dva bratry objevila v Anglii ve svých 80 letech Milena Ručková, dcera protinacistických odbojářů, kteří pomáhali za války uprchlíkům přes hranice. O existenci sourozenců neměla dosud tušení. Ke sjednocení rodiny pomohlo bádání historičky Pavly Plaché.

Legionář, bývalý předseda vlády a ministr národní obrany, ale podle stále platného rozsudku také zrádce – to vše je generál Jan Syrový. Jeho rodina se nyní pokouší to poslední změnit. Praprasynovec Syrového nyní žádá o obnovení procesu z roku 1947, který odsoudil jeho příbuzného za válečnou zradu. Proces byl už tehdy podle něj zmanipulovaný, což dokazuje mimo jiné i to, že se na něm podílel Josef Urválek – prokurátor, který má na svědomí mimo jiné monstrprocesy s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským.

Archeologové v pražských Letenských sadech odhalili zbytky ubytoven pro dělníky, kteří v padesátých letech pracovali na stavbě monumentálního Stalinova pomníku. Svojí strohou architekturou se budovy podobají barákům v pracovních táborech. Jedna z hypotéz archeologů proto pracuje s možností, že v centru Prahy stavěli Stalinův pomník i politicky perzekvovaní příslušníci Pomocných technických praporů.

Přesně před sto lety – 14. března 1921 – se narodila příslušnice řádu bosých karmelitek Anna Magdalena Schwarzová. Náboženskou aktivistku, která se nebála církev kritizovat, věznili nacisté i komunisté. Během normalizace byla v kontaktu s disentem a spolupracovala s chartisty i Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.

Ministerská kontrola prověřuje hospodaření Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zejména se zabývá využitím peněz na opravu budovy ústavu v Siwiecově ulici na pražském Žižkově. Na opravu budovy se ptal bývalý ředitel ÚSTR Pavel Žáček (ODS), podle kterého špatná příprava projektu vedla k tomu, že je neobyvatelná a zdevastovaná.

Každodenní šikana, ústrky a neustálá hrozba návratu do vězení – tak vypadal takzvaný ochranný dohled, který komunistická justice využívala proti svým politickým a ideovým odpůrcům. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková před rokem slíbila, že se zasadí o jejich odškodnění, k tomu ale dodnes nedošlo. Pro Reportéry ČT natáčeli Klára Filipová a Karel Vrána.

Příběhy sedmi lidí, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, spojila nová kniha Ústavu pro studium totalitních režimů. Pod názvem Člověk v soukolí StB vede k zamyšlení, že spolupracovníky „estébáků“ není vždy možné jednoznačně pokládat za zrádce, nebo je obhajovat.

Soud zamítl žalobu bývalého předsedy Jazzové sekce Karla Srpa na písničkáře Jaroslava Hutku. Srp se domáhal omluvy za zpěvákovy výroky, že na Hutku donášel komunistické Státní bezpečnosti (StB). Rozhodnutí není pravomocné, Srp s ním nesouhlasí a vadí mu, že ho soud k věci nevyslechl. Hutka své výroky uvedl poté, co chtěl prezident Miloš Zeman prosadit Srpa do etické komise, která oceňuje účastníky protikomunistického odboje.

První z třiceti případů majora Zemana viděli diváci poprvé před 45 lety, 11. ledna 1976. Detektivní seriál dosáhl značné popularity, čehož využilo vedení státu k propagandistické masáži a překroucenému výkladu nedávné historie. Uvědomoval si to i představitel hlavní role seriálu Vladimír Brabec. „Nevěděli jsme přesně, do čeho jdeme. Potom už nešlo utéct. Když se to natočilo, tak jsem se za některé díly styděl, styděl jsem se, že v nich jsem,“ popsal později herec. Seriál, ve kterém televizní vyšetřovatel řeší kriminální případy a zároveň poučuje diváky o záškodnících v zemi, se stal ožehavým tématem i po sametové revoluci. Na obrazovkách se ostatně vysílá dodnes.

Po dvaceti letech trvání komunistického režimu se v Československu s pražským jarem objevila naděje pro svobodnější společnost. Tu však s příchodem sovětských vojsk vystřídala apatie, touha po změně z veřejnosti zmizela a lidé se stáhli do soukromí. Zásadně k tomu přispěl i dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který komunisté přijali 11. prosince 1970. Strana v něm pražské jaro označuje jako snahu protirevolučních sil o rozbití vlády lidu. I když propagandistický dokument rozhodně nepatřil k nejčtivějším knihám, byl jedním z nejzásadnějších své doby. Vymezil totiž, jak se bude československé společnosti další dvě dekády žít.

Kolaborace církve s komunistickým režimem je tématem filmu Služebníci. Snímek v mezinárodní koprodukci představuje příběh dvou studentů v kněžském semináři totalitního Československa. V Česku tvůrci kvůli koronaviru už dvakrát odkládali jeho premiéru. Nyní ji má na Slovensku, kde jsou kina tři týdny znovu otevřená. Film měl světovou premiéru na festivalu Berlinale a je také vítězem letošního Febiofestu.

Přestože od konce druhé světové války už uplynulo 75 let, stále se najdou příběhy, které zůstaly skoro po celou tu dobu skryté. Patří mezi ně i osudy československých řeholních sester, které prošly koncentračními tábory. Vlivem čtyřiceti let komunismu se o nich veřejně příliš nemluvilo a příběhy jejich hrdinství se tak podařilo rekonstruovat až nyní. Jednou z nich byla Filomena Dolanská, která odpustila udavačce, která ji dostala do koncentračního tábora.

Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás! – heslo komunistické propagandy mělo vést v 70. letech k diskriminaci všech příznivců undergroundové hudby. Tehdejší režim si ale nevystačil pouze s šikanou takzvaných „mániček“, ale neostýchal se proti nim použít i násilí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti rozháněli koncerty a brutálně zakročovali proti těm, kteří si přišli jen poslechnout hudbu. Historici nově vyčíslili počet obětí těchto fyzických útoků.

Hongkongský aktivista, krymskotatarská historička nebo undergroundový písničkář letos získali cenu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) za svobodu, demokracii a lidská práva. Celkem ústav ocenil pět osobností a polskou organizaci Centrum Karta. Tradiční slavnostní předání pamětních medailí ovšem muselo být kvůli koronaviru odloženo na příští rok.

Úterý 21. září 1920 byl den, kdy poprvé vyšlo Rudé právo. Noviny úzce spjaté s komunistickou stranou začaly vycházet o rok dřív, než oficiálně vznikla Komunistická strana Československa. Už ve dvacátých letech měly dvacetitisícový náklad, před druhou světovou válkou 40 tisíc a za normalizace dva miliony. Tyto noviny jsou dodnes symbolem propagandistické novinařiny. Přesto z nich po revoluci vznikl politicky nezávislý deník Právo. To nejzajímavější ze stoleté historie Rudého práva zjišťovala redakce pořadu Newsroom ČT24.

Bývalý ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) obdržel německé státní vyznamenání. Velvyslanec SRN v České republice Christoph Israng mu předal Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou. Na Twitteru to oznámil sám německý diplomat.

Policie odložila případ rekonstrukce budovy Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle vyšetřovatelů nic nenasvědčuje manipulacím se zakázkou ani špatnému hospodaření. ČT to potvrdil dozorující státní zástupce. V souvislosti se zakázkou podal trestní oznámení předseda Rady ÚSTR Eduard Stehlík.

Do konce roku 1968 zemřelo kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy nejméně 137 Čechoslováků. Vyplývá to z výzkumu historiků. Prameny jsou ale neúplné, protože tehdy nebylo možné úmrtí dostatečně vyšetřit. Nejvíce lidí přitom padlo přímo 21. srpna u Československého rozhlasu.

Zdeňka Varhulíková se chtěla stát učitelkou. Nacisté ale uzavřeli na podzim 1939 vysoké školy a nemohla tak dokončit potřebné studium na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Místo toho se ale zapojila do odboje a pašovala z muniční továrny náboje. Gestapo ji ale při jednom zátahu zatklo a u soudu v Drážďanech pak dostala za svůj boj proti nacismu nejvyšší trest. Téměř po 80 letech historička Pavla Plachá objevila a publikovala v plném znění její dopisy na rozloučenou.

Při průzkumné sondě hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově sice archeologové našli dvě zachovalé kostry dospělých lidí a další kosterní pozůstatky, antropologové však vyloučili, že by některá z nich mohla patřit Zdeně Mašínové starší. Informovali o tom členové týmu, který sondu prováděl, a radní Prahy Milena Johnová (Praha Sobě). Ta uvedla, že s ohledem na to, že jiné indicie o umístění ostatků neexistují, tím snahy o vyzvednutí končí. Město podle ní plánuje na hřbitově pietní úpravy.

Hrdelní trest, který komunistický soud uložil před sedmdesáti lety Miladě Horákové, vyvolal protesty v řadě zemí světa. Za političku se přimluvili Winston Churchill či Albert Einstein. Soudu ale denně přicházely také stovky požadavků na trest smrti pro „zrádce a sabotéry“. Do štvavé kampaně komunisté zapojili i děti, které měly psát slohy o vlastizrádcích a škůdcích. Celé zrůdné divadlo vyvrcholilo 27. června 1950 v půl šesté ráno smrtí na popravišti. Kromě Horákové tam skončili i historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal a podnikatel Oldřich Pecl.