I když je to už 55 let, co se jeho otec rozhodl, že převede rodinu přes železnou oponu, Ctibor Šindar si z onoho prázdninového dne pamatuje vše. Jako jediný zůstal v srpnu 1967 stát na československé straně a sledoval, jak příbuzní běží na západ. Při střelbě utrpěli zranění jeho matka, sestra, bratr i otec. Dodnes za to nebyl nikdo potrestán.
S rodiči chtěl utéct do Rakouska, hranice se změnila ve střelnici. Pohraničníci zůstali bez trestu
Reportéři ČT: Krvavá neděle (zdroj: ČT24)
Rodina Šindarů si na srpen roku 1967 naplánovala dovolenou u moře. Jako většina Čechoslováků chtěli do Jugoslávie, otec proto vyrazil na úřad pro pasy, kde mu řekli, že si je může později vyzvednout.
„Nabalil auto, všechno jsme sbalili a jeli do Loun. V Lounech vystoupili ven s mamkou, šli dovnitř a ten dotyčný, co jim předával pasy, dal pasy jenom mé mamce a sestrám,“ vzpomíná Ctibor Šindar. Úředník následně otci sdělil, že příští rok může jet na dovolenou on a jeho synové.
„Táta se naštval, chytil toho dotyčného za límec, hodil ho proti zdi a řekl mu: ‚Já tady odsud uteču ty svině komunistická.‘ Utíkali do auta, to byl stres, mamka na něj křičela že je blázen, sedli do auta a odjeli jsme,“ vzpomíná Šindar.
Otec rozhodl, že v plně naloženém autě pojedou alespoň do Uherského Brodu za babičkou. Celou cestu na Slovácko se podle Ctibora děti bály, že auto zastaví vojáci nebo policisté a otce zavřou.
Když dorazili do Brodu, nastal pro rodinu další zlom. Zjistili, že babička je už po smrti. „Otec se tam rozbrečel na hřbitově a řekl, ‚já tady nemám co dělat, já jim fakt uteču‘,“ líčí pamětník. To byly zřejmě dva hlavní momenty, které rozhodly o velmi odvážném útěku.
Jak na střelnici
Šindarovi si pro něj vybrali hraniční přechod v Českých Velenicích, kde železná opona nebyla tak masivní jako například v šumavských lesích. Československo od Rakouska dělili jen pohraničníci a tři závory.
V neděli 13. srpna 1967 se rodina vydala do města, po poledni dorazili k hraničnímu přechodu. Průjezd první závorou byl bezproblémový. Druhá kontrola však měla být důkladnější. Otec naplánoval, že před ní zastaví auto, všichni vystoupí, on se s Ctiborem otočí k důstojníkovi a když uvidí, že jsou všichni připraveni, budou na povel utíkat. Do Rakouska chybělo podle Ctibora zhruba patnáct metrů.
„Jak nás viděl ten důstojník, tak se postavil. Viděl, že vylézáme z auta, ale otec se se mnou otočil, šli jsme k němu. A v tom jak nás viděl, tak si otevřel zbraň, pouzdro,“ vzpomíná pamětník. Otec se synem šli k důstojníkovi, otec zakřičel ‚Teď!‘ a následně se otočili a začali utíkat. „Já jsem lekl, protože ten důstojník vytáhl zbraň a střelil hned do vzduchu,“ vzpomíná Ctibor.
V té chvíli se hraniční přechod změnil ve střelnici. Pohraničníci pálili po všech, dvanáctiletého Ctibora odvedli do domku celníků, z okna ještě slyšel hlas své matky z rakouské strany hranice. „Samozřejmě dneska to člověk vidí jako velký risk, ale v té době můj otec věřil tomu, že nebudou střílet, že uvidí rodinu a netroufnou si střílet. Troufli si,“ dodává Ctirad.
Z Rakouska do Venezuely
Pohraničníci stříleli směrem na rakouské území. „Proti tomu rakouská strana také hodně protestovala. Ranění byli převezeni do nemocnice v Gmündu,“ uvedl pamětník a amatérský historik Jiří Kubát. Matku postřelili do lýtka, Ctiborova bratra do stehna a otce do ruky, ostatní zasáhly střepiny.
Událost popisovala řada zahraničních médií a sílil tlak na to, aby Československo dvanáctiletého Ctibora poslalo k rodině, což se podařilo po pěti týdnech, kdy byl zavřený v Dětském domově ve Vodňanech. Pomohl také Červený kříž.
„V Praze mi udělali pas, posadili mě do letadla a letěl jsem do Švýcarska. Ve Švýcarsku mě vyzvedl Červený kříž, udělali mi vízum a poslali do Rakouska,“ vzpomíná Ctibor. Tam se setkal se svou rodinou. Po roce se všichni odstěhovali za oceán do Venezuely. V devadesátých letech se pak Ctibor vrátil do Česka, dodnes žije blízko Loun.
Bez trestu
Za střelbu do lidí a zranění dětí nebyl nikdo z tehdy sloužících pohraničníků nikdy potrestán. „Došlo k odsouzení některých pohraničníků, ale to byly případy, kdy pronásledovali neoprávněně uprchlíky na území cizího státu a došlo k použití zbraně na území cizího státu, což bylo nezákonné,“ přibližuje ředitel odboru výzkumu a vzdělávání z Ústavu pro studium totalitních režimů Prokop Tomek s tím, že šlo o dvacet případů a odsouzeni byli nakonec čtyři lidé.
Česká justice se proto už několik let zabývá případem špiček komunistického režimu, které byly zodpovědné za zavedení tohoto systému na československých hranicích. Trestnímu stíhání nyní čelí dvaadevadesátiletý Vratislav Vajnar, komunistický ministr vnitra.
„Bohužel se to stalo až třicet let po listopadu, což je samozřejmě problém, ale přesně podle takové zásady se postupovalo v Německu, kde zásadní tresty byly směřovány na zodpovědné činitele a funkcionáře, kdežto na ty, kteří stříleli, se pohlíželo přece jen s určitým porozuměním,“ dodává Tomek.