Irpiň je branou do ukrajinské metropole. Mnoho lidí si město představuje v souvislosti s děsivými záběry ze začátku ruské invaze, na kterých Ukrajinci ve spěchu opouštějí své domovy. Po roce války se město u Kyjeva snaží v rámci možností vrátit k normálnímu životu. Jakýmsi útočištěm pro zjizvené duše se stala Městská knihovna.
Knihovna v Irpini je útočištěm pro zjizvené duše i symbolem nezlomnosti
3 minuty
Horizont ČT24: Knihovna v Irpini jako útočiště pro zjizvené duše
Irpiň po roce vede na první pohled normální život. Jenže zkušenosti ze začátku války dle místních nelze vložit jako knihu zpátky do police. Ale právě Městská knihovna se stala pro mnohé obyvatele jakousi lékárnou pro duši.
„V knihách můžeme najít psychologickou pomoc. Je to terapie knihou. Člověk bere knihu do ruky, může se rozptýlit nebo se naučit něco jiného,“ říká ředitelka Olena Cyganenková.
V samotné knihovně někteří obyvatelé Irpině vidí symbol nezlomnosti Ukrajinců. Na začátku invaze budovu poškodil jeden z mnoha útoků, stejně jako mnoho dalších domů ve městě. Po stažení ruských jednotek zpět za severní hranici se Ukrajincům stavby včetně knihovny podařilo opravit.
„Můžeme tu společně pracovat. Všechno je zdarma: internet, osvětlení, prostory,“ vyjmenovala ředitelka. „Vzhledem k těžké situaci s elektřinou, musím mít místo, kde si mohu nabít počítač a budu mít přístup k internetu. Chci každý den pracovat, takže chodím sem,“ vysvětlila jedna z obyvatelek Irpině Albina Basová.
Povídáme si o Ukrajině a o vítězství, říká ředitelka
V současnosti knihovna hostí řadu akcí pro děti i dospělé. Místní psychologové například v budově pořádají sezení pro ty, kteří se ze svých tíživých zkušeností potřebují vypovídat. Knihovníci se také snaží pořádat čtení z knih ukrajinských autorů, protože zachování kultury považují za součást odporu proti ruské invazi, jejímž cílem je mimo jiné udělat z Ukrajiny jen nesvébytnou součást velkého Ruska.
„Všechny ruské knihy jsme odstranili z polic. Máme ukrajinskou literaturu, abychom se učili o svojí historii, umění, kultuře,“ je přesvědčená Cyganenková. Pouze číst o minulosti však nestačí. „Povídáme si tu o Ukrajině, o vítězství. Společně držíme minutu ticha a říkáme: ‚Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!'. Je to pláč našich ukrajinských duší,“ dodala.
Právě tato tíha sdíleného trápení, o které návštěvníci mohou spolu pravidelně mluvit, vytváří pocit, že si touto válkou neprocházejí v naprosté samotě.
