Město Irpiň se stalo jedním ze symbolů ruské agrese na Ukrajině. V prvním březnovém týdnu bylo terčem masivního ostřelování. O tom, jak tehdy vypadala situace na místě, hovořil se starostou Irpině Oleksandrem Markušynem zpravodaj ČT Jan Šilhan.
Pokud budeme mít peníze, do dvou let vybudujeme nové město, říká starosta poničené Irpině
Jakým městem byla Irpiň právě v polovině února 2022 a jakým městem je dnes, jak ho válka změnila?
Před začátkem války byla Irpiň malé evropské město, které mělo jeden z největších rozpočtů mezi ukrajinskými městy. Rozvíjela se nová infrastruktura, byly u nás krásné silnice, parky, nábřeží, působilo tu mnoho evropských společností. Když začala válka, naše město bylo v Kyjevské oblasti nejvíce poničené. Z čeho bylo tak poškozené? Je to město, kde se zastavila fronta a kde se vedly pouliční boje. Je to zároveň nejbližší město u Kyjeva. Je to jen pět kilometrů. V místě nebyla elektřina, voda, kanalizace, nebyl plyn a nebylo mobilní připojení. Tu noc, kdy jsme zahájili protiútok, náš prezident Volodymyr Zelenskyj udělil našemu městu status města hrdinů, to povzbudilo naše vojáky.
Co se vám honilo hlavou, když jste ráno 24. února zjistil, že vaše země čelí plnohodnotné ruské invazi?
Byli jsme trochu připraveni, byli jsme varováni, že možná přijde ofenziva. Je to pro mě první válka a nečekal jsem, že budu bojovat. Mám vojenské vzdělání, jsem důstojníkem ozbrojených sil. Zajímám se o lov, jsem myslivec a zbraň pro mě nebyla nic nového. Ale nikdo netušil, že vezme do rukou automatickou zbraň, kulomet, granátomet a bude bojovat proti profesionální armádě. Ale museli jsme a myslím, že jsme to zvládli. Myslím, že všichni naši kluci, kteří byli v Irpini, jsou teď hrdinové.
Tušil jste někdy, že vás role starosty přivede k něčemu podobnému?
Samozřejmě že ne. Nikdo si nemohl myslet a nikdo nemohl říct, že budu bránit město jako voják. Ale stalo se. Řeknu to takto: pokud by všichni někam odjeli, kdo by bránil naše město, naši Ukrajinu? Neumím si představit, že bych někam zmizel. Mou hlavní starostí bylo dostat lidi pryč a zorganizovali jsme obrovskou evakuaci obyvatel tohoto města. Za druhé jsem samozřejmě nemohl nikam jít. Toto je mé rodné město, narodil jsem se tady a vyrostl. Musel jsem ho bránit. Měl jsem ve svých jednotkách pět set lidí a všichni ke mně vzhlíželi. Kdyby velitel někam odešel, samozřejmě že by odešli i všichni.
Vy sám jste se stal cílem několika pokusů o zabití. V jakých momentech vám osobně bylo nejhůř?
Fyzicky nejnáročnějších bylo posledních pět dní, kdy oni jednoduše ničili naše město granáty. Věděli jsme, že jde o nerovný boj, a oni šli do útoku ze tří stran najednou. To bylo fyzicky nejtěžší. Duševně bylo nejtěžší, když probíhala evakuace a mně před očima zemřel dobrovolník, jedna žena a dvě malé děti kvůli granátu. To bylo nejtěžší psychicky.
Jak složité bylo evakuovat město, které má několik desítek tisíc obyvatel?
Spolu s vojenskou správou se nám podařilo evakuovat devadesát pět procent obyvatel. Irpiň má sto tisíc obyvatel. Bylo velmi těžké hlavně informovat lidi. Informovali jsme je prostřednictvím mého telegramového účtu, přes Facebook a pak jsme projížděli autem s reproduktory, kterými jsme to oznamovali.
Pamatuji si první den evakuací. Myslel jsem, že tam bude velmi málo lidí, ale ještě nikdy v životě jsem neviděl, že by na našem nádraží byly tisíce a tisíce lidí. Zároveň jsme lidi vyváželi našimi auty. Další současně odjížděli svými auty. Naše hlavní ulice byla úplně zaplněná vozy a lidé mířili k výjezdu z Irpině. Řeknu to takto – kdybychom město neevakuovali, nebylo by u nás tři sta civilních obětí, ale třicet tisíc. Sami vidíte, jak je město poničené. Zásobování lidí, kteří se rozhodli zůstat, probíhalo přes Romanovský most. Stejně tak jsme posilovali jednotky přes tento most. Říkali jsme tomu mostu cesta života.
Do jaké míry se do Irpině vrátil život a do jaké míry to připomíná tragický pomník toho, co se tady před pár měsíci odehrálo?
Dosud se vrátilo pětaosmdesát procent obyvatel. Protože je u nás velká část města poničená a mnoho vícepodlažních budov je nevhodných k bydlení, postupně je rozebíráme. Více než čtyřicet výškových budov se bude rozebírat, na patnáct set soukromých domů už se rozebírá. Dalších zhruba šestnáct set budov v soukromém sektoru se opravuje.
Jak dlouho podle vás potrvá, než se podaří město dát do pořádku, do původního stavu?
Pokud budou k dispozici finanční prostředky, za jeden až dva roky město přebudujeme a bude ještě lepší než dřív. Komunikuji s mnoha představiteli zahraničních zemí a vysvětluji, že Ukrajině i Irpini je třeba pomoci teď, ne až po skončení války, protože lidé už se vrátili a potřebujeme jim sehnat ubytování, zajistit školy pro děti. Vše je potřeba obnovit teď.