Přesně před 25 lety se v ulicích Tirany střetli demonstranti s policií. Šlo o jeden z vrcholů krize zapříčiněné krachem pyramidových her. Lákání vysokých zisků tehdy podlehly statisíce Albánců, většinu z nich ale firmy nabízející toto investiční schéma ožebračily. Výsledkem byly několik měsíců trvající nepokoje, se kterými si stát nevěděl rady, a zasáhnout muselo mezinárodní společenství.
„Albánie byla před pádem komunismu jednou z nejtvrdších diktatur Evropy a z ní skočila rovnýma nohama do neregulovaného finančního chaosu,“ shrnul situaci v Albánii 90. let zpravodaj ČT Václav Černohorský.
„Přišli lidé, které bychom dnešní terminologií možná nazvali finanční šmejdi, z řad obchodníků, ale také politiků, kteří začali lidem nabízet obrovské úroky, pokud vloží peníze do jejich společností. Ty ale fungovaly na principu takzvaných pyramidových her – výplaty původním střadatelům byly vypláceny pouze z prostředků, které tam vkládali střadatelé noví, a tento systém se zhroutil.“
Nepokoje, vyvolané krachy podvodných finančních společností, postupně od začátku roku 1997 zachvátily řadu albánských měst včetně metropole Tirany. V té se koncem ledna 1997 střetli rozvášnění demonstranti s policií, výsledkem byla nejen zranění na obou stranách, ale i zničené vládní budovy, Národní muzeum nebo Palác kultury. V reakci na to povolil parlament použití armády na ochranu komunikací a vládních budov. Chaosu v zemi se tím ale zabránit nepodařilo.
Lidé, kteří přišli o celoživotní úspory a řada z nich dokonce i o peníze z prodeje domů, totiž spojovali své ožebračení právě s vládnoucími politiky z Demokratické strany, která se moci ujala po pádu komunismu. Vláda sice přišla s prohlášením, že střadatelům většinu peněz vrátí, a další fungování pyramidových her zakázala, šlo ale jen o prázdné sliby. Když podvedení Albánci zjistili, že jejich úspory definitivně přišly vniveč, přišla na přelomu února a března další vlna nepokojů.
Situaci zklidnila mezinárodní mise
Protesty se neobešly bez násilí, a protože kolabující stát nebyl schopný ochránit sklady zbraní, dostaly se do rukou obyvatel statisíce kusů pistolí nebo útočných pušek včetně milionů kusů střeliva.
Nepokoje, které zmítaly Albánií téměř čtvrt roku, si vyžádaly na dva tisíce životů, a situaci pomohl uklidnit až zásah mezinárodních sil pod vedením Itálie. Mandát k němu dala Rada bezpečnosti OSN na konci března a v polovině dubna již byly zahraniční jednotky rozmístěny v Albánii.
Mise, do které se pod patronací Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a velením Itálie zapojilo na 7500 vojáků z deseti zemí, trvala zhruba čtyři měsíce.
Během nich se situaci v Albánii podařilo uklidnit a na přelomu června a července se dokonce uskutečnily předčasné volby, ze kterých vzešel nejen nový parlament a vláda, ale také nový prezident. K moci se s velkou většinou poslanců dostala postkomunistická Socialistická strana Albánie.
Albánci přišli o jednu a půl miliardy dolarů
Následky krachu pyramidových her, které se v Albánii rozmohly po roce 1991 a ve kterých Albánci přišli o zhruba 1,5 miliardy dolarů, se ale dařilo napravit jen pomalu.
Systémy, založené na vyplácení starých vkladatelů penězi těch nových, totiž fungovaly bez potíží více než tři roky, nejspíše také díky symbióze s vládnoucími demokraty. „Vláda přes opakované přísliby nezasáhla, naopak čelila obvinění z řad veřejnosti, že nejen, že tento divoký byznys nereguluje, ale že samotní vládní politici z tohoto byznysu profitují,“ dodává Černohorský.
Objevily se též informace o tom, že albánské pyramidové společnosti umožňovaly prát špinavé peníze italských zločineckých gangů.
Kromě ztráty důvěry v politiky, která v Albánii nikdy nebyla moc silná, se krach podvodných investičních firem nabízejících měsíční úroky v řádech desítek procent negativně podepsal na bezpečnostní situaci.
A to nejen v samotné Albánii, která se na dlouhou dobu stala rejdištěm kriminálních živlů, ale i v blízkém okolí. Zbraně ukradené z albánských skladů se například ve velké míře pašovaly do sousedního Srbska, kde se jimi koncem 90. let vyzbrojili separatisté z Kosovské osvobozenecké armády.
Albánie je v NATO, cestu do EU blokuje spor Sofie se Skopjí
Albánie stále patří k nejchudším zemím Evropy, za čtvrtstoletí ale prošla dlouhý kus cesty, připomněl Černohorský. Země je od roku 2009 členem NATO a platí za výrazného spojence Spojených států.
„Vláda v Tiraně například v minulých měsících po pádu afghánské vlády a převzetí tamní vlády Talibanem přijala dočasně množství afghánských běženců právě po prosbě USA. Spojené státy v minulých měsících oznámily, že v zemi otevřou předsunutou základnu svých speciálních sil,“ popsal zpravodaj ČT.
Albánie usiluje i o členství v Evropské unii. Je ale v jednom „koši“ se Severní Makedonií, a právě kvůli sporu o historii a jazyk se Skopjí blokuje zahájení přístupových rozhovorů s oběma zeměmi Bulharsko.
Západ politikům v Tiraně dlouhodobě vyčítá laxní boj s korupcí. Na seznamu obviněných je i klíčová postava krize devadesátých let, exprezident a expremiér Sali Beriša. Začátkem ledna se násilím pokusil probít do sídla své strany, jejíž vedení se ho snaží odstavit od moci.
