Skončilo porážkou povstalců, Slovensku ale pomohlo k zařazení mezi členy vítězné protinacistické koalice. Slovenské národní povstání (SNP) patří k nejvýznamnějším událostem moderních slovenských dějin. Ozbrojené vystoupení proti německé okupaci a domácímu kolaborantskému režimu, které vypuklo před 76 lety, 29. srpna 1944, také na několik měsíců vázalo část německých sil, které nemohly být nasazeny na východní frontě.
Odtržení od pomnichovského okleštěného Československa a následné vyhlášení samostatnosti na jaře 1939, které provázela i díky válečné výrobě hospodářská konjunktura, poměrně dlouho zajišťovalo autoritářskému režimu prezidenta Jozefa Tisa přinejmenším tichý souhlas většiny obyvatel země.
Atmosféra ve společnosti se začala měnit teprve v souvislosti se zapojením slovenských vojáků do bojů na východní frontě, a zejména po porážce wehrmachtu u Stalingradu v únoru 1943. Jednotlivci i skupinky nespokojené s vývojem událostí sice na Slovensku existovaly už od března 1939, jejich počet však byl omezený.
Dva odbojářské proudy
Efektivitu slovenského odboje navíc zpočátku snižovalo jeho rozdělení do dvou proudů. První byl organizovaný ilegálně působící komunistickou stranou. Druhý tábor, zvaný občanský blok, v sobě sdružoval členy předválečných nekomunistických stran, ale na jeho činnosti se ve velké míře podíleli například i slovenští evangelíci.
„Byli tady představitelé vojenského i civilního protifašistického odboje napojení jak na Londýn, tak na Moskvu. Ale málo se ví, že přechod na druhou, vítěznou stranu připravovali i někteří dosavadní slovenští režimisté, kteří hledali východiska z nastávající situace, kdy v létě 1944 stíhala nacistické Německo série vojenských a politických katastrof,“ dodává historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
„Nezávisle na sobě připravovaly povstání všechny tyto skupiny, byť každá s rozdílnými představami o politickém poválečném postavení Slovenska,“ doplnil historik.
Neshody, které mezi oběma hlavními skupinami odbojářů panovaly, se nakonec podařilo překlenout, a to Vánoční dohodou z prosince 1943. V ní se zástupci komunistického a občansko-demokratického proudu shodli na vytvoření zastřešujícího orgánu odboje, kterým se stala Slovenská národní rada (SNR).
Organizaci připravovaného povstání svěřili do rukou Vojenského ústředí, které vedl důstojník československé prvorepublikové armády a později také slovenského vojska Ján Golian.
Přípravy zkomplikovaly akce partyzánů
Přípravy povstání, které mělo usnadnit postupující Rudé armádě přechod Karpat, se však nečekaně zkomplikovaly. Důvodem byla narůstající aktivita ozbrojených skupin, jež se odmítaly podrobit jednotnému velení SNR. Situaci na Slovensku rychle destabilizovali Sověty organizovaní partyzáni, podotýká Rajlich.
„Všechno eskalovala noc z 23. na 24. srpna 1944, kdy partyzáni zatarasili železniční tunely u Strečna. Přerušili provoz na nejdůležitější slovenské železniční tepně a ohrozili tak zásobování německých jednotek na východní frontě. To byla poslední kapka, která vedla k německé intervenci na Slovensku,“ říká historik.
Při další akci partyzánů byli 28. srpna v Martině postřílení členové německé vojenské mise. Ještě týž den předložili Němci Tisovi návrh na vojenský zásah na slovenském území a prezident Slovenského státu s okupací souhlasil.
Předčasný začátek naboural plány organizátorů
Už dva týdny navíc na Slovensku platil výjimečný stav a s vyhlášením povstání už nešlo dál otálet. Večer 29. srpna proto Golian vydal prostřednictvím rádia smluvený signál: „Začněte s vystěhováním!“
Během následujících hodin a dní vyslyšela výzvu většina vojenských posádek na středním Slovensku, k nimž se připojili dobrovolníci z řad civilního obyvatelstva. Na západě a východě země však byl ohlas slabší, takže Němci v těchto oblastech odpor záhy potlačili.
Předčasně iniciovaná akce se od počátku nevyvíjela podle představ povstaleckého vedení. Členové 1. československé armády na Slovensku původně kontrolovali zhruba dvacet tisíc kilometrů čtverečních, tedy zhruba polovinu území státu. Toto číslo se však každým dnem zmenšovalo a nic na tom nedokázal změnit ani rychlý nárůst počtu povstalců z původních přibližně osmnácti tisíc na více než trojnásobek. O to víc vynikaly nedostatky v zásobování výzbrojí a dalším materiálem.
Německým jednotkám se rychle podařilo odzbrojit dvě slovenské divize na východě země a následně omezit operační prostor povstalecké armády na izolované území na středním Slovensku. V průběhu září a října svedli odbojáři s německými jednotkami řadu těžkých bojů, bez účinné vnější pomoci však byl jejich odpor odsouzen k nezdaru.
Povstání oficiálně skončilo pádem Banské Bystrice
Centrum odboje, Banská Bystrica, padlo 27. října, a jen několik dní poté byli zajati a později popraveni velitelé Golian a jeho nástupce Rudolf Viest.
Zbytky povstaleckého vojska se na prahu počínající zimy musely stáhnout do hor a přejít na partyzánský způsob boje, v němž pokračovaly až do osvobození Rudou armádou a příslušníky 1. československého armádního sboru.
Při likvidaci ohnisek odporu přitom německé a slovenské bezpečnostní orgány systematicky odřezávaly povstalce od zdrojů zásob. V řadě podhorských obcí při tom rozpoutaly teror, jehož symbolem se stalo vypálení vesnic Kľak a Ostrý Grúň v lednu 1945.
„Význam Slovenského národního povstání byl především v politické rovině, protože představitelům SNR, jako zástupcům slovenského národa, umožnil daleko silnější vyjednávací pozici ohledně jednání o dalším poválečném postavení Slovenska v rámci Československa. A samozřejmě také napomohl kariérám těch čelných povstaleckých vyšších důstojníků,“ uzavřel Rajlich.
