Donald Tusk se rozloučil s funkcí předsedy Evropské rady, které se přezdívá evropský prezident. Předal ji bývalému belgickému premiérovi Charlesi Michelovi. Během pěti let předsedal 48 summitům, na nichž se řešily dozvuky řecké dluhové krize, postoj Unie k migraci, reakce na ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině nebo problémy v obchodě se Spojenými státy způsobené izolacionistickou politikou Donalda Trumpa.
Tusk končí. Nechtěně dokázal, že politické postoje jsou v EU důležitější než státní příslušnost
Brífink: Tusk předal vedení Evropské rady Michelovi (zdroj: ČT24)
„Scénář mého mandátu sepsal Alfred Hitchcock,“ řekl Tusk na rozlučkové tiskové konferenci. „Od prvních měsíců roku 2015 Evropa řešila řadu krizí: řeckou, migrační, ukrajinskou, takzvaný Islámský stát a jeho teroristické útoky na našem území. Zanedlouho následoval brexit. Někteří k těm krizím započítávají i vládu dvou Donaldů ve Washingtonu a Bruselu,“ pokračoval.
Nakonec však zdůraznil, že „Evropa je nejlepší místo na planetě, dokud zůstane kontinentem svobody a vlády práva“.
Konflikt s krajany
Tusk se od prvního prosince ujme předsednictví Evropské lidové strany, která si ho zvolila 93 procenty hlasů. Tato frakce Evropského parlamentu zahrnuje například jeho Občanskou platformu, české strany KDU-ČSL, TOP 09 a STAN nebo německou CDU/CSU.
Předsedou Evropské rady byl od prosince 2014, kdy vystřídal Belgičana Hermana Van Rompuye. Před dvěma lety ho vrcholní představitelé členských zemí ve funkci potvrdili.
Události: Tusk předal post Michelovi (zdroj: ČT24)
Jedinou zemí, která pro něj tehdy ruku nezvedla, bylo jeho rodné Polsko. Vládla mu totiž konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) v čele s Jaroslawem Kaczynským, která je ideovým protivníkem liberála Tuska.
Vytýkala mu, že ve funkci nehájil dostatečně polské zájmy. Tehdejší premiérka Beata Szydlová v dopise premiérům unijních zemí argumentovala, že Tusk „zneužíval autority šéfa Evropské rady v domácích sporech“ v Polsku, kde prý podporoval i „pokus opozice o svržení vlády mimoparlamentními metodami“, jak popsala okupaci sněmovního sálu opozičními poslanci během přijímání rozpočtu v roce 2016.
Smolenská tragédie
Tusk hrál v polské politice významnou roli. V čele vlády stál od listopadu 2007, kdy jeho liberální Občanská platforma (PO) vyhrála volby. V listopadu 2011 se stal prvním polským premiérem od pádu komunismu, který funkci obhájil. Jeho druhá vláda však čelila významnému poklesu preferencí a v roce 2015 PO volby prohrála.
Byl premiérem v době havárie polského vládního letadla u Smolenska v roce 2010. V něm tehdy zahynulo 96 lidí včetně politické a vojenské elity i Kaczyńského bratra a tehdejšího prezidenta Lecha.
Velká část Poláků včetně představitelů Práva a spravedlnosti je dodnes přesvědčena, že pád letadla byl atentátem, za nímž stál komplot Rusů s polskými liberály s cílem zbavit se vůdčích představitelů konzervativních sil. Žádné vyšetřování takovou verzi nikdy nepotvrdilo. V závěrečných zprávách ruských i polských vyšetřovatelů se hovoří o tom, že tragédii způsobila kombinace špatného počasí, stavu letiště a chybných rozhodnutí posádky, která byla pod tlakem vysokého velení k přistání v nevyhovujících podmínkách.
Ministr Antoni Macierewicz podal kvůli havárii na Tuska trestní oznámení pro podezření, že se v souvislosti s katastrofou dopustil „diplomatické zrady“. „Premiér Tusk uzavřel s (ruským prezidentem) Vladimirem Putinem nelegální dohodu v neprospěch Polska a za to by měl nést trestní odpovědnost,“ uvedl.
Kašub
Tusk se narodil 22. dubna 1957 v Gdaňsku. Pochází z kašubské menšiny, tedy západoslovanské etnické skupiny obývající sever Polska. Mimo jiné sestavil první polsko-kašubský slovník pro děti a napsal sérii knih o historii Gdaňsku a okolí.
Během studia historie na gdaňské univerzitě se začal angažovat v opozičním hnutí a v roce 1980 se stal jedním ze spoluzakladatelů Nezávislého studentského svazu (NZS). Angažoval se i v opozičním tisku a účastnil se protestních shromáždění. Po zavedení výjimečného stavu v roce 1981 byl vyhozen z práce. Spolu se stejně postiženými kolegy založil soukromou firmu, která se zaměřila na renovaci průmyslových budov.
V letech 1991–1993 byl poslancem Sejmu. Od roku 1997 byl členem a místopředsedou Senátu. V roce 2001 se opět stal poslancem a místopředsedou sněmovny. Od roku 2005 do roku 2014 byl řadovým poslancem. Na podzim 2005 kandidoval v prezidentských volbách, a ačkoli byl považován za favorita, ve druhém kole jej porazil konzervativec Lech Kaczyński.