Dva týdny před prvním kolem prezidentských voleb překvapil slovenské voliče velký zvrat. Jeden ze spolufavoritů Robert Mistrík odstoupil a podpořil Zuzanu Čaputovou. Ta je teď podle průzkumů nejvážnější soupeřkou kandidáta vládního Smeru Maroše Šefčoviče. V rozhovoru s Michalem Kubalem uvedla, že měli s Robertem Mistríkem neformální dohodu: kdo bude v průzkumech slabší, podpoří toho druhého.
Odstoupení Roberta Mistríka, vedení v průzkumech. Jak překvapivé pro vás je, co se okolo vás od úterý děje?
Včerejší překvapení ze strany Roberta Mistríka, tedy jeho velkorysá podpora a plus poslední výsledky průzkumu veřejného mínění – myslím, že byly publikovány tři a podle všech jsem nyní první – mě velmi překvapily. Samozřejmě je to velké povzbuzení.
Ty trendy pro vás vypadají velmi nadějně. Je těžké odolat představě, že je vlastně hotovo?
Hotovo ani náhodou, takto to určitě necítím. I v souvislosti s voliči, kteří doposud vyjadřovali důvěru Robertovi Mistríkovi, nepovažuji za automatické, že všichni tito lidé ke mně přecházejí se svojí důvěrou. Musím o ni usilovat, tak jako o důvěru všech voličů i jiných stran. Stále jsme naplno v kampani, cestuji po Slovensku, setkávám se s lidmi, chodím do diskusí, takže vůbec to neberu tak, že je hotovo.
Připomenu rok 2004: vypadalo to na pohodlné vedení tehdejšího ministra zahraničí Eduarda Kukana, ale nakonec Slováci rozhodovali mezi dvěma politiky, kteří byli spojeni s HZDS: Vladimírem Mečiarem a Ivanem Gašparovičem. Jak velká je toto pro vás výstraha a co děláte pro to, aby se něco podobného nestalo i v roce 2019?
My jsme měli s panem Robertem Mistríkem v podstatě neoficiální dohodu. Právě kvůli tomu, aby se nestal model, který byl v roce 2004, a tedy aby se občané, voliči i my samotní nemuseli rozhodovat mezi představitelem vládní strany Smer, případně představitelem extrému, tak jsme měli dohodu, že ten, kdo bude průzkumech slabší, ustoupí z předvolebního souboje ve prospěch toho druhého. Přesně tento slib Robert Mistrík dodržel svým gestem, které udělal.
Měli jste nějakou hranici, kdy jste to chtěli udělat? Kdy jste chtěli říct: ano, například dva týdny před volbami, podle toho, co budou ukazovat průzkumy, tak do toho půjdeme?
Ta časové hranice nebyla nijak definovaná. My jsme samozřejmě sledovali v posledních týdnech průzkumy veřejného mínění, které naznačovaly, že Štefan Harabin jako druhý z kandidátů, po kandidátovi Smeru by tu pomyslnou hrozbu pro nás naplnil, klesá v průzkumech, čili vlastně ten bezprostřední tlak na udělání tohoto gesta se oslaboval. Naproti tomu Robert Mistrík, jak on sám to zdůvodnil, se podle posledních průzkumů rozhodl tento krok udělat a já to jeho rozhodnutí samozřejmě respektuji.
Zdá se tedy, že vaším největším soupeřem bude Maroš Šefčovič, což je kandidát podporovaný vládním Smerem. Co pokládáte za jeho největší slabost a co naopak největší přednost?
Maroš Šefčovič je bezpochyby dobrý diplomat, je zkušený v zahraniční politice, má kontakty po celém světě. Možná přímo úměrně tomu zná méně poměry na Slovensku a akutní problémy, které Slovensko právě teď řeší. Zároveň to, co velmi vnímám v diskusích: on je diskusně korektní protikandidát. To, co vnímám jako problematické, je vlastně to, že se žádným způsobem kriticky nevyjadřuje k ničemu, co je spojené s vládní stranou Smer, jejíž politika je pro mě jedním z motivů, pro který jsem se rozhodla kandidovat.
Díval jsem se na složení vašich voličů. Je to rozdělené zhruba na čtvrtiny. Čtvrtina vás nezná, čtvrtina vás bude volit, čtvrtina nikdy a čtvrtina, která podle všeho nakonec bude rozhodovat, pro tu jste přijatelnou kandidátkou. Co uděláte pro to, aby se ta přijatelnost proměnila v hlasy ve volebních místnostech?
Ještě stále patřím mezi kandidáty, kteří musí pracovat na zvyšování rozpoznatelnosti. Nepatřím ke kandidátům, kteří jsou v politice 20 let. Čili to, co chci udělat dále, je oslovit i nové voliče, kteří mě vůbec neznají. A mezi těmi, kteří mě znají, tak věřím, že využijeme časový prostor, který nám ještě zůstává. Budou to diskuse, kde nás bude možné poznat zprostředkovaně, ale rovněž ještě máme naplánovaných mnoho cest po Slovensku, kde je možné se s námi setkat. Ovšem vím, že necestuji pouze já sama, ale všichni kandidáti.
Zmiňoval jsem volby v roce 2004. Pokud použiju další historickou paralelu o pět let později, opět styčná plocha, tentokrát kandidatura ženy, Ivety Radičové. Jak těžké je být na Slovensku ženskou kandidátkou?
Nemám to s čím porovnat, neboť jsem jako ženská kandidátka nikdy nikde nekandidovala, ale je to samozřejmě jistý prvek odlišnosti a rozdílu, je to téma. Ne mým tématem, ale setkávám se s otazníkem nebo s pochybnostmi právě v souvislosti s tím, že jsem ženská kandidátka.
Já osobně se snažím být připravenou kandidátkou a žádným způsobem nepracuji s aspektem ženskosti. Ano, je s tím spojena jistá pochybnost ze strany některých mužů, kteří mají představu, že když už to jednou nevyšlo, zejména v tom druhém kole paní Radičové, přestože udělala skvělý výsledek, tak to je jakési pravidlo, které by mělo být neměnné. Já si to samozřejmě nemyslím. Žijeme v jiné době a to, na co jsem opravdu soustředěná, je kvalita, připravenost mě jako kandidátky.
Radily jste se nějak spolu s bývalou premiérkou a bývalou prezidentskou kandidátkou? Dávala vám nějaké rady?
Setkaly jsme se na začátku kampaně. Samozřejmě mi vyprávěla svůj příběh jako političky i po dobu té prezidentské kandidatury, ale i šířeji, protože byla aktivní i na jiných postech. Jsem za to velmi vděčná. Byly to samozřejmě zajímavé inspirace, ale myslím, že i ona konstatovala v následných rozhovorech, že každá jsme jiná kandidátka a je nyní trošku jiná doba.
Ekonomické ukazatele ukazují, že se Slovensku daří. Na druhou stranu, vy jste sama zmiňovala, že současná politická situace byla jedním z motivů, které vás přivedly k této kandidatuře. Jak na tom tedy Slovensko je? Zažívá světlé období, anebo spíše temnější část své historie?
Jak jste řekl, ekonomické ukazatele jsou relativně pozitivní, ale problémem je, že ne všichni lidé to pociťují. Máme problém s korupcí, to je možná srozumitelné českému divákovi, jako mnohé postkomunistické země. Máme problém s vyvozováním zodpovědnosti veřejných činitelů. Zjednodušeně řečeno, máme problém se spravedlností a férovostí. To znamená, že veřejné zdroje nejsou distribuované vždy tam, kam by měly jít, a končí někde v soukromých kapsách.
Je to problém, který je samozřejmě širší, lidé si to uvědomují, vůbec téma spravedlnosti se po loňských tragických událostech stalo nosným tématem. Volání po spravedlnosti, férovosti a slušnosti. Ne už pouze právníků a novinářů, ale lidí, kteří se běžně zabývají jinými věcmi a stáli na těch náměstích. Takže si myslím, že právě tam je ten deficit spravedlnosti, ať už ekonomické, sociální, později environmentální. Já to vnímám jako důležité až hlavní téma.
Vy jste právnička, tak k tomu máte bezesporu blízko, nicméně jako prezidentka nejste přímo v exekutivě, nemáte přímý vliv. Co s tím hodláte dělat? Jak byste to chtěla ovlivňovat tu situaci?
Na jedné straně má prezident celkem zajímavé, ústavou definované pravomoci. Má jmenovací pravomoci, které se týkají právě justičních orgánů. Příští rok nás čeká volba a jmenování generálního prokurátora, přičemž prokuratura je důležitou složkou ať už při vyvozování zodpovědnosti, anebo kontrole zákonnosti. Další jmenovací pravomoci má prezident ve vztahu k soudcům, má vetovací pravomoc, má samozřejmě pravomoc žádat Ústavní soud o posouzení ústavnosti konkrétních zákonů.
Ale prezident jako autorita, jako hlava státu má i neformální pole působnosti. Může se zajímat o problémy lidí, o křivdy, které se na Slovensku dějí, tak jako jsem byla u nich jako advokátka, z pozice prezidentky bych na ně mohla minimálně strhnout mediální pozornost, ale i vyvíjet legitimní tlak na orgány například výkonné moci, aby se dané problémy řešily. Například na Slovensku nyní řešíme křivdu, která se týká východoslovenských zemědělců. Po roce, po odhalení tohoto velkého problému právě Jánem Kuciakem, se velké změny nestaly.
Průzkumy ukazují, že voliči chtějí prezidenta nebo prezidentku, která bude sjednocovat zemi. Jste připravená spolupracovat s hlavou nebo s předsedou nejsilnějšího politického hnutí v zemi, to znamená s Robertem Ficem?
Musím akceptovat výsledky parlamentních voleb, ať už je to toto složení vlády, anebo to, které nás čeká po parlamentních volbách v příštím roce. Jsme parlamentní demokracií a je to něco, co musí prezident respektovat jako status quo podle našeho právního řádu. Takže samozřejmě ano, je to respekt k tomu, kdo získá i v nových volbách nejsilnější karty do rukou, bude mít nejsilnější legitimitu, kterou prokáže i většinou v parlamentu. Je to ten, kdo má potom právo sestavit vládu.
Prezident má být spojující element ve společnosti, ne ten, který společnost rozděluje. Což se ale podle mého názoru nevylučuje s tím, že je věrný hodnotám, díky kterým získal legitimitu od lidí.
Postupovala byste třeba jinak než současný prezident Andrej Kiska, který má v posledních měsících velmi vyhrocené vztahy právě s Robertem Ficem?
Podle toho, jak v kterých situacích. To, jak prezident Kiska sehrál svoji roli na jaře minulého roku, kdy byla po těch tragických událostech v podstatě vládní krize, tak myslím, že postupoval správně. Respektoval, že vládní Smer byl schopný nadále sestavit vládu, protože měl většinu v parlamentu. Využil jistý neformální prostor pro vyjednávání ještě před pověřením premiéra Pellegriniho na sestavování vlády a vymezil se vůči některým nominacím na konkrétní ministerstva. Myslím, že to bylo plně v souladu s ústavou, a potom po pověření jmenoval novou vládu. Takže například s tímto krokem jsem zcela v souladu.
Jak byste definovala hlavní téma těchto voleb? Jak představíte slovenským voličům to, co se teď odehrává v zemi a proč by měli volit zrovna vás?
Tím hlavním tématem je téma spravedlnosti, ale nejen v právním smyslu, ale ve smyslu férovosti a rovnováhy, která se týká všech oblastí života. Co si myslím, že je velmi důležité, je i jiná kultura komunikace, vůbec vrácení hodnot do politiky. Považuji to za velmi důležité z toho důvodu, že na Slovensku čelíme krizi důvěry a krizi hodnot a zpochybňování demokracie nebo demokratických institucí. Čelíme velké frustraci, což později v podstatě vede k volbě extrému a různých jiných zkratek. V jistém smyslu stojíme na křižovatce, abychom ještě zachytili zbytky důvěry, pro které se lidé ukazují na těch náměstích, když ještě nejsou úplně apatičtí a volají změně, protože důvěřují, že ta změna je možná.
